Havraspár včera a dnes

Je těžké rozloučit se se svou milovanou kolejí, neméně těžké je pak zapojit se do fialového kolektivu a vědět, že už nikdy se nebudete moct vrátit ke své původní barvě. Jak vnímají fialoví profesoři Havraspár dnes, s odstupem?

Asi o tom uvažujeme všichni. V prvním, druhém, třetím i čtvrtém ročníku si sice možná říkáme, že zůstaneme navždy oddaní své koleji, a mnohdy tomu věříme i v dalších ročnících - ale řekla bych, že věrní své koleji můžeme být i v profesorském hávu. Ačkoliv barvu hábitu změníme, stále v nás zůstává kolejní srdce. Ano, někdo touží po tom stát se profesorem a zjistí, že mu to přináší štěstí, ale jiný posmutní a začne litovat toho, že radši nezůstal ve své koleji. Přechod do fialova je třeba si rázně rozmyslet, protože je trvalý. Čerstvě zfialovělý se už nemůže vrátit do svého studentského hábitu a to je možná onen zádrhel. Co by se stalo, kdyby se každý fialový mohl vrátit zpět do své koleje a stát se opět studentem?

Především by to bylo trochu podivné. Samozřejmě by to mělo i své výhody a nevýhody. Takto by si sice každý mohl vyzkoušet profesorování a případně se vrátit zpět, ale projevila by se tu nerozhodnost a nerozvážnost. To je také na přechodu do fialova nejtěžší - vědomí, že pokud se rozhodnete špatně, budete toho litovat. Na druhou stranu, předešlo by se mazáním plynoucím z nespokojenosti ve fialové barvě.

Jak nyní vnímají bývalí modří svou kolej? Zeptala jsem se jich na několik otázek.

***

 

Corvinus Declaratio: Nyní jste fialová, je to už nějaký čas, co jste se vzdala svého modrého hábitu. Jak to vnímáte?

Alisma Bailly Fisto: Když se obrátím ve vzpomínkách k Havraspáru, přijde mi to jako včera, kdy jsem do něj nastoupila a účastnila se dění v něm. Na druhou stranu je to ale velká dálka, hodně lidí se změnilo, některým jsem se vzdálila, zůstalo mi vlastně jen pár nejvěrnějších kamarádů, se kterými udržuju styky i jako fialová. Jednoduše řečeno - byl to velký krok, který mi ale v té době přišel zcela logický, neboť jsem svá studia vlastně ukončila.

Elennar Hollkin: Hm... těžká otázka. Řeknu vám, že ten přechod byl dost těžký. Myslíte si, jak se mají dospělí skvěle, a že snad nemůže být nic lepšího, ale realita je trochu jiná. Řekněme, že jsem si to vysnila trochu jinak, než to je. Myslela jsem, jak to bude super, být dospělák. Rozhodovat sama za sebe, mít spoustu peněz... Zatím je to jinak - peněz stejně málo jako předtím, k tomu hromada zodpovědnosti. Už si nemůžete po Velké síni létat na koštěti a tropit hlouposti. Musíte být spořádaný člověk hodný úcty nebo minimálně strachu. Také zjistíte, že hrad má i svá temná místa, o kterých jste nevěděli. Věci, které se ke studentům nedostanou a  nechávají je v blahé nevědomosti. Ze začátku mně to přišlo jako studená sprcha, ale i na studenou vodu se dá zvyknout. *usměje se*

Janel Weil: Stále se cítím modře, ale ta fialová barva už pro mě není tak neuvěřitelná. Když jsem byla profesorkou prvním rokem, byl to pro mě strašný nezvyk, pořád jsem automaticky chodila ke dveřím do kolejky a sborovně se vyhýbala obloukem… Teď už jsem si nějak zvykla na stav věcí a už se vnímám více fialově. Ta modrá tam ale pořád zůstává a jsou chvíle, kdy bych nejradši zapomněla na všechny úkoly, které čekají na opravení, zamkla svůj kabinet a vrátila se do kolejky. Už jsem si ale zvykla na profesorský režim a objevila to kouzlo Hogu i z té druhé strany.

Monny von Schatz: I po tak dlouhé době je stále co objevovat a na co si zvykat. Ještě pořád narážím do dveří kolejky a ty mi stále dokola opakují, že už neznám heslo, a tak tam nemůžu vstoupit. Je to na jednu stranu smutné, protože už vím, co se tam děje, jen od modrých duší. Ale i to má svoje kouzlo.

*

Corvinus Declaratio: Litujete svého přechodu do fialova? Chybí vám vaše kolej?

Alisma Bailly Fisto: Fialový hábit má svá pozitiva i negativa. Člověk získá určitý nadhled, ale zase se vzdálí studentům, kteří na hradě tvoří většinu. Jistě jsem svého rozhodnutí někdy litovala, ale nedá se říct, že by to byl setrvalý stav. Po koleji se mi však stýská neustále, však jsem tam taky zažila mnoho krásných let. *usměje se*

Elennar Hollkin: Jestli lituji odchodu? Občas ano. Je to jako ztratit rodinu. Mezi fialovými nefunguje taková soudržnost jako mezi členy v koleji. Spíš tu panuje uzavřenost. Každý je zaměřen na něco jiného a představuje jiné ideály a jen těžko si fialový k fialovému najde cestu. Nevím, aspoň já si připadám teď na hradě jako cizinec. Dříve stačilo oslovit někoho modrého a hned se člověk něco dozvěděl. Také kolejní famrpál dokázal utužovat vztahy, ale ve fialovém je to jinak. Být v koleji znamená někam patřit a to mi chybí. Je to asi stejné, jako když dospějete u mudlů a ztratíte dětství a roztáhnete křídla. Je to nepříjemné, ale nutné.

Janel Weil: Nelituju. Myslím, že v sedmáku byl prostě ten správný čas se zase někam posunout, dostat se někam dál. Havraspár mi samozřejmě chybí, o tom není sporu. Ale toho rozhodnutí nelituji, protože si myslím, že kdybych zůstala na doživotí v rozšiřujícím studiu, nemohla bych už koleji dát tolik, kolik bych chtěla, a měla bych z toho špatný pocit. Člověk čas od času potřebuje změnu. Na Havraspáru mi ale pořád záleží a pořád ho beru jako svou kolej.

Monny von Schatz: Nedá se říct přímo že bych toho litovala, protože to tak vůbec není. Jsem ráda, že mám nový hábit. Přináší s sebou spoustu nových, zajímavých věcí. Samozřejmě mi to všechno hrozně chybí. Nejraději bych měla obojí, ale to už jaksi nejde. Už jsem měla pocit, že víc do Havraspáru dát nemůžu, a tak byl čas posunout se trochu dál. Ne jinam, ale dál. To, že se někdo stane profesorem nebo zaměstnancem neznamená, že přestane být užitečný koleji. Pokud někdo o něco požádá a bude to v mých silách, pak udělám všechno pro to, abych pomohla.

*

Corvinus Declaratio: Kdybyste měla možnost vrátit se zpět do své koleje, udělala byste to?

Alisma Bailly Fisto: Na to je těžké odpovědět, z kolejního dění jsem vypadla, pořádně ani nevím, co se tam za zdmi kolejní místnosti děje... Rozhodně bych si ale ochotně alespoň pár dní coby student znovu užila.

Elennar Hollkin: Asi bych se vrátila. *usměje se* Kdo by se nechtěl vrátit do dětství a žít bez starostí? Ale nejsem srab a už bylo na čase dospět. Věčný student také není to pravé.

Janel Weil: To je těžká otázka. Je mi totiž jasné, že by to už nebylo totéž, že by to nebyl tak úplně ten „můj“ Havraspár, který jsem opouštěla. Momentálně mě profesorování a povinnosti s ním spojené baví a dost dobře si neumím představit, že bych zase seděla a psala kvanta úkolů. Možná ještě za nějakou dobu budu hrabat prstíčkem a plakat nad tím, že se nemůžu vrátit do svých studentských let. Teď mi sice celá kolej chybí, ale nerada dělám kroky zpět a nemyslím, že by z toho vzešlo něco dobrého. Člověk musí směřovat kupředu.

Monny von Schatz: Toto je zákeřná otázka. *usměje se* Ale ono se vlastně není kam vracet. Já z Havraspáru nikdy neodešla. Moje srdce je stále tam a také tam vždycky bude. Dal mi toho tolik, že mu to nikdy nebudu schopná vrátit. Je mojí součástí a já zase jeho. Zní to jako klišé, ale já to tak cítím. Jsem hrdá na to, čeho jsem za celá ta léta byla součástí. A doufám, že bude ještě mnoho příležitostí být užitečná znovu.

*

Corvinus Declaratio: Jak nyní svou kolej vidíte? Myslíte si, že se v něčem polepšila či zhoršila od té doby, co jste fialová?

Alisma Bailly Fisto: Kolej vidím tak jako za starých časů. Jistě se asi změnila, ale to já již posoudit nemohu. Je to stále má rodná kolej, kde jsou lidi, které mám velmi ráda, a to je pro mě to hlavní. *usměje se*

Elennar Hollkin: Myslím, že naše kolej udělala velký krok dopředu. Získala několik pohárů a stále nám ukazuje, že havránci dokáží táhnou za jeden provaz a  to je nesmírně důležité. Jen škoda toho famrpálu. Lidi, s ním to jde z  kopce. Jen mlhavě si pamatuji, kdy jsme naposledy vyhráli pohár, a od té doby nic... To byste mohli ještě zlepšit. *usměje se*

Janel Weil: Polepšila, zhoršila, to se těžko zvenku soudí. Změnila se, to rozhodně, protože každý nový modrý přinese koleji něco ze sebe a zase ji postrčí o kus jiným směrem. A to je dle mého dobře. Havraspár má silnou tradici, zvyky a základnu koleje, určité principy, které prostě fungují celá léta. A to je dobře, protože jde o něco pevného, od čeho se dá odrazit a co pojí Havraspárské ze všech generací. Ale kromě tohoto jádra či duše je zde spoustu věcí, které se mění dle toho, kdo je ve vedení koleje a kdo se aktivně podílí na jejím chodu. Havraspár od mého odchodu ušel zase další kus cesty, kolej se mi zdá čím dál tím modřejší! *usměje se*

Monny von Schatz: Jak jsem již řekla, nemohu být pyšnější. *usměje se* Ovšem i Havraspár je kolej jedinečných lidí, a tak se neubráním tomu, že s někým mohu mít na některé věci odlišný názor nebo že mě některé názory zamrzí, ale respektuji je stejně, jako se vždycky respektovali ty mé.

***

Nyní jsme se dozvěděli, jak vlastně Havraspár vypadá zvenku pro jeho bývalé studentky. Oběma profesorkám i oběma zaměstnankyniím děkuji za odpovědi!

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář