Záchranná výprava do lesa

V pondělí 15. srpna v podvečer bylo ve Velké síni přemodřeno. Havrani, tedy hlavně ti, kteří se aktivně zajímají o volnočasové aktivity jednorožců, se chystali na výpravu do lesa.

Poprvé se slečnou Monny von Schatz, která byla ještě nedávno jednou z nich. Těsně před šestou už byli skoro všichni na místě, jmenovitě slečna průvodkyně, já, James, Larrie, Katelyn, Galton, Lilien. Jen Brian se nám někde zatoulala, ale nakonec přece jen našla cestu k lesu (i když zapomněla lucernu).

„Na dnešní výpravu si vás pozvala jedna vzácná postava,“ začne slečna Monny a sleduje naše překvapené reakce. „Doufám tedy, že se budete chovat slušně a vyjdete jí ve všem vstříc.“

Nadšeně přitakáváme a vydáváme se za slečnou průvodkyní úzkou potemnělou cestičkou mezi stromy. Klopýtáme přes kořeny a mluvící kameny, když tu se mezi stromy, asi deset metrů před námi, objeví téměř průsvitná postava. Vznáší se metr nad zemí. Do uší se nám vloudí sotva slyšitelný nářek. Když přijdeme blíž, všimneme si umně vyšívaných vzorů na jejích šatech. V osobě poznáváme Helenu z Havraspáru.

„Dobrý večer,“ pozdravíme sborově a přilákáme tak na sebe Heleninu pozornost.

„Tak už jste tu?“ odpoví místo pozdravu. „Dali jste si načas. Zavolala jsem si vás z velice závažného důvodu. Jistě víte, jaký je Protiva, když se nudí.“

Kýveme hlavou, je nám naprosto jasné, o čem Helena mluví. Ta si nervózně otře neviditelné smítko z dokonalých šatů a pokračuje: „Včera jsem si nedala dostatečný pozor a zmizela mi ta nejcennější věc, co mám. Moje dokonalá kopie matčina diadému.“

„To je hrůza,“ praví Larr s děsem v očích a my ostatní jen nevěřícně jíkneme. Katastrofa!

„Vás sedm bylo vybráno, abyste se vydali do hlubin lesa a našli, co mi patří.“

„Protiva schoval diadém v lese? To je blbec…“ ulítne Larr. Zato na Jamesovi i ostatních je vidět, že jsou hrdí na to, že se tohoto úkolu můžou zhostit právě oni.

„Sledovala jsem Protivu až sem,“ pokračuje Helena, „ale zmizel mi támhle mezi stromy,“ ukáže na úzkou cestu vedoucí do nitra lesa.

Hlasitě polkneme. Je tam děsná tma. Vydáme se tedy požadovaným směrem. Po pár minutách se před námi rozprostře palouk posetý květinami. Uprostřed u jezírka sedí víla a naříká tak teskně, že by to mělo dojmout i Jamese. A opravdu, Jamese to dojalo a od Galtona si vypůjčuje kapesník.

„Ach, dobrý večer, moji milí,“ promluví víla. „Co vy tu pohledáváte? Smát se mi sem přicházíte?“

Její krása je tak okouzlující, že z ní Lilien omdlí a slečna Monny ji skoro po celý zbytek výpravy udržuje ve vzduchu, aby nás následovala.

Přistoupíme blíž k víle a dožadujeme se vysvětlení, proč tak usedavě pláče.

„Krásný věnec z lučních květin jsem měla. Spoustu hodin jsem s ním protančila.“

„To je smůla,“ poznamená Galton.

„A co se s ním stalo?“ skoro neslyšně vypískne Katelyn.

„Ten zlý duch mi ho vzal,“ vysvětluje víla. „Protiva se jmenoval. A teď jsem bez věnečku.“

Soucítíme s vílou, a tak se Brian a Katelyn rozhodnou sesbírat několik květin okolo a upletou jí věneček nový. Víla ho nadšeně přijímá a jako díky nám ukazuje cestu, kudy se máme dát. Zakopnu o cosi blyštivého, co se válí na kraji cesty, a překvapeně zvedám zlatý čtyřlístek. Kde ten se tu vzal?! Celá výprava se seběhne, aby se podívala na ten zářivý zázrak.

Směrem od východu k nám však dolehnou zvuky. Zní tojako nárazy šípů do terče. Ze stejného směru se ozývá i klapot kopyt. Dohadujeme se o původci zvuků, a když přijdeme blíž, spatříme kentaura, který si cvičí umění lukostřelby. Střílí jeden šíp za druhým do vzdáleného terče.

„Hej, ty tam! Co tady děláš?“ vzkřikne kentaur, když nás spatří. „Jo, ono vás je víc? Co tu pohledáváte takhle pozdě?“

Když mu vylíčíme, co se stalo chudince Heleně, uvidí v tom zřejmě příležitost, jak se před námi předvést. Vyzve Jamese, aby si s ním zastřílel, jinak že nám cestu dál neporadí. Odvážný James přijímá od kentaura luk, který je asi o dva palce delší než on sám. Pokud prý se trefí aspoň palec od středu terče, kentaur nám poví, kam zmizel Protiva.

Ani nedýcháme, když souboj započne. Čtyřnohé stvoření bez problémů střelí jen kousíček od černého středu. Teď přichází na řadu náš James. Ten ovšem předvede mistrovský kousek, daleko lepší než kentaur. Merlinužel poté zjistí, že si o tětivu popálil část ruky.

Takže: první zraněný.

Vydáváme se dle kentaurovy rady na západ. Tu se z koruny stromu snese malá ňuchňavá sova a přistane Larrie na rameni. Něžně ji zobne do ouška.

Puštík!

Nadšeně se shromáždíme kolem naší primusky a obdivujeme sovu.

Chuděra Larrie je zřejmě tak oslněna okolní scenérií, že si kouzelného puštíka ani nevšimne. Ten je samozřejmě trochu uražený. Nicméně se zajímá, kde se tu bereme.

„Dovedu vás tam,“ houkne sovka. „Pokud dokážete, že jste tak chytří jako já,“ načepýří si peříčka a vypadá ještě kouzelněji.

„Co je větší než Bůh a horší než Ďábel? Chudí to mají a šťastným to chybí? Když to budeš jíst, tak zemřeš,“ zní hádanka.

No, babo raď! Opravdu těžká hádanka. Přemýšlíme a z hlav se nám kouří. Snad nechytí okolní les. Puštík mezitím čeká na odpověď a čistí si pírka. Nakonec nás vysvobodí Katelyn, nejchytřejší havranka z naší koleje, která řekne, že odpověď je „nic“. Puštík je s odpovědí nadmíru spokojen, vznese se do vzduchu a odplachtí.

„Za ním!“ zavelí slečna průvodkyně a všichni se dají poslušně do běhu. I Larrie zcela omámená puštíkem spěchá za malou sovičkou a nic jiného nevnímá.

Tu si sůvka sedne na větev dubu a začne houkat. Jsme na místě? Všimneme si, že dub je rozeklaný, v dutině sedí leprikón a svírá… Diadém! Zdá se, že si nás ještě nezmerčil. Hladí diadém a cosi si žvatlá. Zní to jako „můj, můj“.

„Jak ho od něj dostaneme?“ zeptá se Lilien, jako by nám četla myšlenky.

Brian to s ním zkouší po dobrém a vysvětluje mu, že diadém, který drží v rukou, patří Heleně z Havraspáru. Ale leprikón o tom ani nechce slyšet. Tu mě napadne vytáhnout zlatý čtyřlístek, štěstí teď opravdu potřebujeme.

„Kde, kde jste to vzali?“ šlehne leprikón pohledem po čtyřlístku.

Nakonec se dozvídáme, že onen čtyřlístek patří právě jemu. Ztratil ho cestou sem. Dáváme hlavy dohromady. Vidíme šanci dostat zpět Helenin diadém. Leprikón je docela rozumný a nechává se ukecat na výměnu. A tak za chvilku držíme zářící klenot v rukou.

Naneštěstí Galton, nevím, co ho to popadlo, strčil ruku do dutiny, v které seděl leprikón. Když se mu po dlouhém boji podaří ruku vytáhnout, zjišťujeme, že ho pokousali mravenci a že se nakazil mravenčím morem. Následně se nemoc změní na "svědivou vyrážku".

Takže: druhý zraněný!

Helena září štěstím, když jí vracíme ztracený diadém. Nasadí si ho na hlavu a její díky neberou konce. Pak se přece jen ukloní a odletí směrem do havraspárské věže.

I my jsme šťastní, že výprava byla úspěšná. Nebýt tolika zraněných, byli bychom šťastnější. Vracíme se do hradu a vyprávíme si zážitky dnešního večera.

Pro Larrie a Lilien to byl tak silný zážitek, že ještě dlouho poté, co výprava dávno skončila, nemohly najít cestu do hradu a zůstávaly v Zakázaném lese. ;)

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář