Reportáž z modrého sletu

Psal se rok Zima 2012, když se přesně v jedenáct hodin a třicet minut dne 24.9. pražské ovzduší zbarvilo do temně azurova a Larrie, čestná slečna organizátorka, zamávala modrou krabicí a nasadila svůj nejmilejší uvítací úsměv z celé její sbírky. Hádáte správně, jednalo se o další z mnoha modromodrých srazů, tentokrát v prostředí pražském.

Jako obvykle (možná z prostého důvodu, že po havraspárských s nesmyslem pro orientaci jiné místo vyžadovat nemůžete) jsme se všichni setkali na hlavním nádraží pod růžovoučkým obchodem známé paní profesorky nesoucím krycí název Tally Weijl. Tentokrát jsme za výlohou mohli zpozorovat zářivě růžové lebečky, takže nikdo nemohl uvažovat o tom, že by místo setkání nenašel či si jej nevšiml. To nešlo.

Sešli jsme se v poněkud vyšším počtu, popravdě nás tam bylo jak myší v Johnově pastičce na mousehuntu, tedy sedmnáct. Jmenovitě to byli Adretea Lyria, Anita Blakeová, Anna Barberová, Any Dawson, Eliah Tailesová, Evelina van Eyck, Galton De Nitris, Janel Weil, John Werewolf, Justin Angel Sane, Katelyn Auster, Larrie Larstonová, Lilien Emity Meissed, Monny von Schatz, Nicolette Marique Leroy, Serafina Broom a Strato Lefevre. Trousili jsme se postupně, někteří z nás na místě nervózně vyčkávali už dřív, madame Wejlová výjimečně dorazila včas a Pražáci klasicky jako jediní využili bradavickou půlhodinku. V tomto seskupení jsme se pomalu přesunuli k oblíbené čajovně - Shangri-le.

Tam jsme si ještě před samotným vstupem udělali menší půlhodinové posezení na kamenné zídce, páni obsluhující se totiž dlouho rozhodovali, zda nás pouštět dovnitř. Sláva, odolali, a my jsme se spokojeně naskládali do jedné z větších místností přesně podle modrého kroužkovacího syndromu. Poté už to bylo přesně tak, jak už to mnozí z vás znají. Zmatené listování čaji zmatených, sebevědomé vybírání zkušených a vrhání vyděšených pohledů nových a nezasvěcených.

Jakmile už všichni měli své čaje i nečaje objednány, přišel čas na Larstončinu modrou krabici plnou překvapení! Všechny naše zvědavé pohledy byly konečně zažehnány a z krabice vyskočily první dárečky v podobě tradičních čokoládových žabek, tentokrát v krásných modrých pytlíčcích. Ti mlsnější se do nich pustili ihned, ale ostatním ta naše havraspárské opatrnost nezabránila je první pořádně prozkoumat. Každopádně, ať jste si na nich smlsli dříve nebo později, byly jistě výborné!

A hned po žabkách nenásledovalo nic jiného než naše krásné modré poznávací stužky, které se nám staly díky slečně organizátorce příjemnou srazovou tradicí. Někteří z nás už s nimi hrdě přikráčeli, ovšem jiní své stužky s poetickými nápisy „Corvinus heres“ hrdě připínali úplně poprvé.

No a nakonec jsme na oplátku s takovým modrým překvapením pro Larrie přišli my ostatní. Lili totiž pár dní před srazem docela rychle vymyslela takový malý dárek, kterým bychom se Larr odvděčili, jak za její organizování těchto božích srazů, tak za dlouholetou šéfredaktorskou práci na našem kolejním miláčkovi – Corvinu. A tak se v jejích rukou ocitl historicky první realný corvinovský výtisk v té nejmudlovštější možné podobě. Nalézt jsme v něm mohli například tradiční Corvinovskou pokladnu smíchu, nějaký ten článek o KOP (Kultu Oranžového Pomeranče, viz info Larrie Larstonové) a nechyběl ani úvodník, módní patrola a komiks, zkrátka to, co běžně naleznete v Corvinu Declaratio.

Bohužel, dále už se žádné zvláštní žabkové rituály nekonaly a my jsme do sebe už jen nasávali tu příjemnou modrou atmosféru, užívali si společnosti těch, které vídáme jen párkrát do roka, a povídali si o všem možném i nemožném. A jakmile se čas blížil k večeru, postupně jsme se rozloučili, ještě si rychle předali pár posledních narozeninových dárků a rozešli se do nejrůznějších pražských koutů. Zkrátka a dobře, byl to takový poklidný modrý sraz, který si snad všichni užili a rádi se takto sejdeme zase příště.

Ale co bychom to byli za objektivní plátek, kdybychom vám představili pouze jeden jediný názor na naše setkání! Samozřejmě že jsme se na něj zeptali také účastníků a teď tiše doufáme, že nám náš pozitivní popis příliš nevyvrátí.

***

Corvinus Declaratio: Už i Corvinus Declaratio se dozvěděl o tvé účasti na nedávno konaném modrém sletu. Dokázal/a bys nám prosím říci, jak se ti toto modré setkání líbilo, popřípadě co se ti na něm líbilo úplně nejvíce?

Justin Angel Sane: Téda, Corvinus je šmírák! Ano, opravdu jsem tam byl. S Nicolette a Lilien jsme vlastně byli prvními účastníky. Šlo o největší havraspárský sraz vůbec, účasníků bylo kolik, 16? I celohradní srazy mají problém naplnit počet účastníků k takovému číslu. Sraz se mi určitě líbil, jako obvykle. Tentokrát mě ale potěšil
fakt, že máme tolik aktivních modrásků, aktivních nejen na hradě, ale i v tomto směru. A určitě chci pochválit svého svěřence Strata, který se nebál strávit půlku dne s takovýma šílencema, jako jsme my.*úsměv*

Lilien Emity Meissed: Uííík, kníík, ňuňůů a žůžo plesk! Ale ne, teď srozumitelně. *směje se* Ach ano, náš velký modrý sraz, na ten se jen tak nezapomíná. Jej, to asi nejde říct, co se mi líbilo nejvíce. Mně se totiž líbil sraz jako celek. V první řadě se tam sešla většina starších tváří Havraspáru, po kterých se mi vždycky strašně stýská, a v druhé řadě jsem měla možnost potkat nové tváře. Miluju naše věčné havraspárské kroužkování, které má docela dlouhé kořeny, ať od těch menších modrých srazů, přes letňák až po tento obří modrý sraz. *s úsměvem vzpomíná* Pak si také vzpomínám na to, jak jsme s Nicol a Justinem budili pozornost při dotváření Corvina Declaratio na Florenci, to víte, manuální práce v přímém přenosu! *směje se* A další věc, na kterou se nedá zapomenout, je drbárna v čajce, dárky od Katelyn a Nicolettky, které jsme si předaly tak nějak na rychlo... *směje se* A modrý hřeb srazu byl holčičí veget s Larrie, Janel a Monny u Larstonové doma.

A zjistila jsem, že stejně jako miluju začátky srazů, tak jsem si oblíbila i jejich konce. Protože tam je vždy vidět to, jak jsme si blízcí. Už když končí jeden sraz, těšíme se, že se brzy uvidíme... *zamrká* Teda, lidi, chce to další sraz!

Monny von Schatz: Byla jsem u vytržení, kolik se sešlo modrých, takže i když se všichni začali průběhem sletu skupinkovat, vůbec to nevadilo, protože si každý našel někoho, s kým se bavil.

Nejvíce se mi líbil ten nárůst nových tváří. Jsem ráda, že už i nováčci se po měsíci v koleji cítí tak dobře, že se ukáží na této již tradiční události. Doufám, že příště to bude ještě lepší než teď (i když o tolik to zase nepůjde).

Eliah Tailesová: Líbilo! Jednoznačně. Hrozně jsem se těšila, až poznám všechny modré "elitní" tváře, a jsem moc ráda, že jsem je mohla vidět už jako nováček. Trochu jsem se bála, že nezapadnu, že se se mnou nebude nikdo chtít bavit, a že budu takový ten narušitel, ale hnedle jsem zjistila, že obavy byly zbytečně (Ehm... asi přesně ve chvíli, kdy jsem na nádraží viděla Larrie s úsměvem, který z tváře snad za celý sraz nesundala). *smích* Asi jsem působila jako takové zakřiknuté dítě, ale to se na dalších setkání určitě odbourá. *zlověstně se směje* Navíc se hnedle člověk jako prváček mohl dozvědět mnohem více o fungování na hogu, co se v průběhu roku ještě může dít, co se kdy dělo a ták.
Celkově se mi nejvíce líbila atmosféra modrých (a modrofialových), protože ať se říká o havraspárských cokoliv, tak jsou to naprosto senzační, pohodářský a přátelští kouzelníci, které jsem ráda poznala. *usmívá se*

***

Nakonec vidíte, že přece jen nejsem jediná, komu se tento modrý sraz líbil! Je pravda, že někteří jej měli o něco delší a snad o to lepší právě díky ubytovávání naší ohromně hodné Larstoní, ale i ti, kteří tam s námi strávili jen hodinu, si to nepochybně užili úplně stejně a jak řekla Lili, možná už by to přece jen chtělo přemýšlet o dalším sraze, a doufám, že nás tam bude čím dál tím víc! A vy, kteří jste se s námi ještě nesetkali, vůbec se nemusíte bát! Však vidíte, jak fajn to s námi je. *usměje se*

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář