Havraní putování III
Kapitola druhá – Stejné začátky,
stejné konce?
Elvíra utíkala lesem, Evženovy výhružky ji však stále zněly hlavou, nemohla se jich zbavit, připomínaly ji dobu, kdy byla pronásledovaná, kdy neměla co jíst a každý ji označoval za prokletou. Evžen byl její jediné štěstí v životě a teď byl i on pryč, nadobro. Elvíra utíkala tak rychle a zároveň se nedokázala zaobírat kudy, až když se konečně zastavila, uvědomila si, že neví, kudy běžela, kam běží a kde je. Rozhlédla se kolem sebe, jestli neuvidí nějakou cestu či snad kraj lesa, ale neviděla nic až na stromy kolem sebe. Něco se ale i přesto dělo, všechno kolem ní se zvětšovalo. Elvíra začala panikařit, ale pak si všimla, že se okolí nemění, něco je s ní samotnou, jako kdyby se zmenšovala, jako kdyby zarůstala do země. Jak se podívala pod sebe, uvědomila si, že je již po kolena v hustém bahně, ze kterého se nemohla dostat, naopak, čim více se snažila, tím rychleji klesala. Rychle pustila své věci, které svírala v rukách, aby zpomalila klesání, a natáhla se po větvi blízkého stromu.
„Kousek, kousíček,“ podporovala sama sebe, když její prsty jemně vždy sklouzly z větve. Snažila se natáhnout ještě o kousíček, stačil opravdu malinký a mohla by se dostat ven, anebo se alespoň udržet nad hladinou a doufat, že ji někdo zachrání dřív, než ztratí veškeré své síly.
„Mám tě!“ Zvolala, když ji spadl kámen ze srdce, a konečně se chytila větve. Bahno ji ale stále táhlo pomalu ke svému dnu. Nemohla tušit, jak hluboko bahno sahá, musela se udržet, ale čím více se držela, tím rychleji ztrácela sil, až nakonec povolila, nikoliv ona, ale ta větev. S hlasitým prasknutím se větev zlomila a dopadla do bláta, přičemž kusy bahna vyvrhla do svého okolí, stejně tak jako na Elvíru. Elvíra začala vyplivávat bahno, které jí vlétlo do úst, ale musela se brzy vzpamatovat, už se nemohla držet větve a další větev byla dobré dva metry daleko od ní, na tu nemohla dosáhnout. Elvíře se sevřelo srdce, byla si téměř jistá, že zemře, její myšlenky se začaly ubírat jejími vzpomínkami.
„Elvíro, zlatíčku,“ volal na Elvíru klidný, ženský hlas. „Kdepak jsi?“
„Tady, mami!“ Zvolala Elvíra, když se houpala na své houpačce v zahradě domu, ve kterém s rodiči žila.
„Elvíro, pojď k mamince,“ zavolal na ni ten ženský hlas, který Elvíru hřál u srdce.
„Už běžím, mami,“ zvolala Elvíra znovu a seskočila z houpačky ještě v té době, kdy se houpačka houpala. Dopadla přitom na kolena a umazala si své šatičky, ale co hůř, kolena si odřela.
„Mamí!“ Zazněl do zpěvu ptáků Elvířin naléhavý hlas. Její matka ihned přispěchala a vzala Elvíru do náručí.
„I ty můj Ťunťo,“ klidnila ji matka s úsměvem a odnesla ji dovnitř. „Musíš dávat pozor, nemůžeš jen tak skákat z houpaček,“ řekla matka s mírně káravým hlasem, ale její výraz byl stále usměvavý. Jakmile malou Elvíru položila do křesla v obývacím pokoji, došla si pro obvaz a také pro teplou vodu. Elvíra se ale rychle oklepala a z křesla seskočila ještě předtím, než se její matka vrátila. Rychle vyběhla na chodbu a poté se taktéž dostala po schodech do prvního patra, kde již mířila ke dveřím svého pokoje.
„Elvíro?“ Ozval se zezdola hlas její matky, která ji hledala.
„Nahoře, mami,“ zavolala Elvíra zpátky a otevřela dveře svého pokoje. Než ale stačila vejít do pokoje, uslyšela ránu, jako kdyby se něco rozbilo. Rychle přiběhla zpět ke schodům, aby viděla něco hrůzného. Její matka ležela pod schody, nehýbala se, nedýchala, byla dočista mrtvá.
„Mamí?“ Zavolala na matku Elvíra, která ještě nevěděla, co se stalo, ale matka jí neodpověděla. „Mamí?“ Zopakovala Elvíra, ale odpověď ji i přesto nepřišla. „Mamí?“ Zopakovala ještě jednou, tentokrát byl již v hlase cítit strach.
„Mami!“ Zvolala Elvíra se slzami v očích a seběhla rychle schody dolů. Lehla si k matce a plakala. Neustále na ní mluvila a snažila se o to, aby ji matka odpověděla tak, jak tomu bývalo zvykem, ale matka jí neodpovídala. Její kůže chladla a Elvíra to cítila, již tušila, že se něco hrozného stalo, ještě ale nevěděla, jak dalece to její život ovlivní.
„Mami?!“ Zvolala Elvíra, tentokráte dospělá Elvíra, probudila se, ale nevěděla kde. Pamatovala si, že uvízla v bažině, ale už si nevzpomínala, jak se dostala ven, natož jak se dostala sem.
„Haló?! Je tu někdo?!“ Zavolala do temna místnosti, v místnosti nebylo okno ani jiný zdroj světla, bylo tu ale příjemně teplo. Na nebe tu ale bylo až moc neútulno, protože Elvíra si brzy uvědomila, že leží pouze na kamenném bloku na nějaké dece a nějakou látkou je přikrytá.
„Evžene?!“ Zavolala ještě jednou, tentokrát volajíc Evžena. Nejdříve si myslela, že to byl on, kdo ji zachránil před jistou smrtí, ale nikdo se neozýval. Byla tu dočista sama a vůbec netušila, jak by se mohla dostat ven.
Co čeká Elvíru dál a kdo je vlastně její zachránce a kde se to ocitla? To se dozvíte v další kapitole druhého příběhu Havraního putování. Doufám, že se vám příběh líbí a snad že si získám i nějaké občasné, či dokonce stálé čtenáře.
Krásný, prosluněný a ničím nerušený den vám přeje váš Fides Fons.
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Autor: Fides FonsVydáno: 12/2011
