Prasinkářské legie - část první

Již třetím rokem na samém začátku školního roku naše nedočkavé havránky čekal tradiční Prasinkářský sedmiboj. Tentokrát se nám ovšem představil v docela jiném kabátě – mnohem složitější, ale také dobrodružnější. A abyste o takovou událost nebyli ani vy, milí čtenáři, ochuzeni, přinášíme vám z něj unikátní zpravodaj.

Bylo zrovna odpoledne, když se všichni mačkali kolem havraspárské vývěsky, tak jako to v tomto uspěchaném období často děláme. Vzhlíželi jsme jeden přes druhého, snažili se rozluštit některá slova a podivovali se nad tím, jak zvláštně po sobě koukají ti, jenž mají dočteno. Zanedlouho jsme ovšem zvláštně koukali taky. Toto prasinkářské oznámení se totiž v mnohém lišilo od těch z předchozích let. Kromě toho klasického připomenutí a zavzpomínání nás tam čekala také jedna docela zajímavá zpráva:

"Když jsem, jako každý rok, zkoumala podmínky pro letošní sedmiboj a procházela se vesnicí, vyrušila mě v mém dumání zoufalým hlasem samotná Rosmerta. Z jejího zmateného a ne zrovna srozumitelného vyprávění jsem nakonec pochopila, že se jedná o její sbírku starých mincí, kterými se kdysi v Prasinkách platilo. Hodně pro ni znamenaly, a tak ji neobyčejně rozčílilo, když jí je jednou v noci všechny do jedné rozkradli leprikóni a rozeběhli se s nimi po celých Prasinkách. Rosmerta mě, jakožto stará dáma, která už je jen stěží pochytá sama, požádala, jestli bychom jí nějak nepomohli. No a co bychom byli za prasinkáře, kdybychom se do toho nevrhli po hlavě, viďte?"

Ze zbytku vývěsky už nám bylo jasné, že se hned za týden do onoho úkolu vrhneme právě my, prasinkáři. Dostali jsme mapy, podle kterých budeme postupovat po jednotlivých částech a snažit se tak vymámit z leprikónů Rosmertiny mince. Mluvilo se také o odměnách, což mnohé upevnilo v rozhodnutí, že se k putování přihlásí, ale jiní se nedali přesvědčit ani tímto. No co, do hostince by se nás stejně potom tolik nevešlo. Ale ať už se za ten týden dosavadní i noví prasinkáři rozhodli jakkoli, čas plynul rychle a my jsme znenadání stáli na pěšině před doupětem U Dobyté věže. Tam naše pouť začínala.

Stáli jsme před docela známou šedou kamennou věží, v níž se doupě nachází. Tentokrát to ovšem nebylo místo nekonečného ticha a soustředění, ba právě naopak. Zevnitř se ozývaly děsivé rány a zlomyslný smích. Hned nám bylo jasné, že to jsou právě ti leprikóni, o kterých Rosmerta mluvila. Dlouho jsme neotáleli a vrazili dovnitř a pohled, jenž se nám naskytl, byl přesně takový, jaký jsme s úzkostí očekávali.

Doupě bylo celé vzhůru nohama. Šachovnice převrácené, figurky se jen tak válely po zemi a jedno zadní okno bylo rozbité. Mezi tím vším na nás drze koukali maličcí, ale o nic bezpečnější leprikóni. Tady nás čeká těžká práce, říkali jsme si.

První odvážlivec, který mezi ně vkročil, byla Brianag. Chvíli jsme na ni jen ode dveří s obdivem koukali, ale jakmile jsme zjistili, že leprikóni nejsou nijak zvlášť agresivní a dokonce se s nimi dá rozmlouvat, vydali jsme se za ní.

 

"Máte nějaké mince??" vypálila na ně Brian bez jakéhokoli rozmýšlení.

Leprikón se jen drze zazubil. "Jasněže máme, co si myslíš, že jsme?!"

"Ale já myslím staré mince z Rosmertiny truhly!" vykřikla, trochu podrážděná výrazem leprikóna. Ten se ještě víc zašklebil a medovým hláskem odvětil:

"No to možná taky, ale co tě to zajímá? Chtěla bys je snad?"

"No..." zaváhala trošku roztřeseně Brianag a pohlédla po ostatních, kteří přikyvovali. "Ano, chtěla. Co bys za ně chtěl ty?"

"Za tyto staré mince?" zachechtal se, když vytahoval z kapsy tři rezavé mince. "To víte, ty já jen tak nedám. Záleželo by na tom, co mi nabídnete. Ale zlata a šperků, toho já mám dost, zkuste něco pořádnýho."

 

Netrvalo nám dlouho zjistit, co přesně po nás leprikón chce. Jakmile se zničehonic Fides zmínil o úkole, který si zapomněl na stolku u krbu, leprikónu zajiskřilo v očích. Došlo nám, že s trochou kreativity máme mince brzy v kapse.

A tak jsme se do toho dali. Zatímco se pár z nás přesunulo k několika šachovým stolům s pergamenem a rozdělilo si pergameny, které Fid schovával po kapsách, Yasmin a Linn rychle zaměstnaly leprikóna tím, že rychle vymýšlely tématické rýmy a přednášely mu je.

Yasmin zarecitovala jako první:

***

Na stůl rozložím šachovnici,

tuto zábavu milují i romantici,

desková hra plná černobílých polí,

kde si hráč mezi dvěma barvami volí.

 

Bílá nebo černá?

Vezmi bílou, ta víc je úderná!

S tahem začíná jako vůdce,

s bílou máš šanci začít prudce

sesekávat protivníkovi hlavy,

bílá – to je ta, co vždy ví si rady.

 

A proč bílá začíná boj?

Proto, že je to dobra zdroj.

Černá – tos barva ďábla,

lehce by s jeho pomocí výhru shrábla,

proto jako druhá začíná

a démon víc mozek napíná.

***

A stejného tématu se ihned chytila i Linn:

***

Bílá je barvou šťastného vítězství,

vítězství dobra nad zlými silami,

černá prý nic dobrého nevěstí,

v šachách se to však mění chvilkami.

 

Neplatí to však pro začátek hry,

kdy bílá figurka začíná vždy,

zde se nevěří na bílé konce,

černá může dát mat za zvonění zvonce.

***

Jakmile je zaslechla i Jennifer, také se připojila:

***

Bílá jako znak míru

přes rozpočet má díru.

Černá zkřížila ji cestu

Požaduje vládu městu.

 

O šachové město boj se děje

Potřebují silného čaroděje.

Co se moci nebojí

Nad černou též zvítězí.

 

Černá jako podlá myš

Moci má až nad hlavu

Čuchá, leze hledá skrýš

Kde zbraně má na biitvu.

 

Čaroděj se ničeho nelekl

Sebral se a šel přemýšlet

Jak by černou přesekl

A napadobil vílí let.

 

Času mnoho nezbývá

Bílá to však nesnáší.

Pýchy, stresu ubývá,

Zahoďme tu moc naší.

 

Černá překvapeně stála

A zírala na bílou

Tímto činem moc sis zasloužila

A bud naší královnou!

***

Jakmile holky dobásnily, po jejich boku už stáli ostatní prasinkáři, z nichž někteří v ruce třímali pokreslené pergameny. Ukázalo se, že si všichni vymysleli nějakou svoji figurku, nakreslili ji a tento obrázek chtějí věnovat leprikónům. Byl to vážně dobrý nápad a jejich dílka vypadala skvěle. Za ně těch mincí budeme mít snad za všechny ostatní části dohromady, říkali jsme si.

Takže jsme, jeden po druhém, postupně svá dílka představovali.

Fides:

Galton:

Connie:

Sazie:

a Dahlia:

Leprikón nám rozdával jednu minci za druhou, až měl váček úplně prázdný a začal nabízet opravdové zlato. I když by někteří z nás rádi něco za pár galeonů nakreslili, museli jsme se zeptat ještě dalších dvou leprikónů v místnosti. Jeden z nich, skloněný nad šachovnicí, vypadal o něco inteligentněji než ten předchozí, a tak jsme se vydali za ním.

A opravdu, ačkoli jsme tomu nemohli pořádně uvěřit, opravdu byl chytrý, možná až příliš. Nabízeli jsme mu kresby i básničky, ale ačkoli to vypadalo, že mu na mincích nezáleží tolik jako jeho předchůdci, nechtěl je. Zato nám ovšem nabídl jinou cestu k minci.

"Bude to prosté, dám vám takovou hádanku a kdo ji uhodne, dostane minci." zašklebil se na všechny leprikón, evidentně zcela spokojen se svým plánem. "Ukáže se tak, kdo si ji opravdu zaslouží, no ne?"

"A budeme moct hádat vícekrát?" zeptala se nesměle Lilien.

"To tak! To ať vás ani nenapadá! Každý dostane jen jeden pokus, nebudete mi to tady náhodně vybírat bůh ví kolikrát." zavrčel na nás leprikón trochu nevrle.

Chodit jsme k němu museli postupně a on nám ji vždy zašeptal do ucha, to abychom si nemohli radit. Kdyby někdo řekl odpověď či nápovědu nahlas, sebral by mince všem, takže jsme byli opatrní.

Jeho hádanka zněla:

 

„Třicet dva figurek v šachovém poli,
avšak ukrýté tajemství nemá kterákoli.
Ty objev tu pravou, promění se v minci,
hádat lze jen jednou, jen jednu máš šanci.
Barvu má peří, jímž pyšní se kolejní pták,
je na straně kam sune se při čtení tvůj zrak.
Nestojí na kraji ani v první řadě,
nestřílí z luku a nepatří k vládě.
Dáma to stejně tak s jistotou není,
což už víš, dbal-li jsi na pozorné čtení.
A nakonec strany jsou z pohledu tvého,
z pohledu střelce, bílého či černého.
Už zbývá jen jediná figurka v šachu,
stačí ji jen říci, vyhnout se strachu.“

Jakmile jsme ji s docela zmatenými výrazy vyslechli, jen jsme se na sebe udiveně podívali. Jediný Justin už se se soustředěným výrazem skláněl nad šachovnicí a odpočítával figurky. Když jako první doběhl za leprikónem a pošeptal mu, že je to černý jezdec napravo, leprikón lehce dopálený pokýval hlavou. Bylo na něm znát, že si o své hádance myslel, že pro nás bude nerozluštitelná, a ona nebyla. Za chvíli už jsme měli každý po jedné minci a v místnosti na nás čekal poslední leprikón.

Seděl úplně vzadu, tam, kde to vypadalo nejzachovaleji. Všechny šachovnice kolem něj byly vzorně vyrovnány a on se zrovna snažil správě seřadit figurky na nich. Všichni jsme si oddechli, když jsme si všimli, že tento leprikón bude daleko přívětivější než dva předchozí. Na jeho tváři byl i náznak úsměvu, jakmile nás spatřil, a Connie nás dokonce začala tiše přesvědčovat, že tento nám dá svoje mince zadarmo. Škoda, že neměla pravdu.

Jako první na něj rozumně promluvil Galton. Snažil se mu nabídnout cokoli, co uvítali předchozí leprikóni, ale on nás klidným hlasem stále jen přesvědčoval, že není jako ostatní leprikóni, a nabídl nám, že by byl mnohem raději, kdybychom ho naučili hrát šachy. Nejistě jsme se po sobě podívali, ale nakonec mlčky přikývli.

Problémem totiž bylo, že skoro nikdo z nás šachy hrát neuměl. Ačkoli by se to tím spíš v naší koleji dalo přepokládat, pravda byla taková a my jsme tedy hledali alespoň čtyři dobrovolníky, kteří by to leprikónovi názorně ukázali. Naštěstí se našli. Fides, Linn, Nicolette a Yasmin předstoupili před blaženě se usmívajícího leprikóna a my jsme je napjatě pozorovali.

Nakonec to vlastně ani nebylo tak těžké, jak se na první pohled mohlo zdát. Leprikón byl opravdu chytrý a stačilo jen, aby spolu ostatní hráli a on přihlížel. Vypadalo to, že se mu šachy opravdu líbí. Pokaždé, když někdo udělal jakýkoli záludnější tah, nadšeně poskakoval a vlastně tak pokazil jakoukoli strategii. Ale pozitivní pro nás bylo, že pokaždé, když někdo z nich vyhrál, věnoval danému minci.

Bohužel, jakmile Fides získal svou druhou minci, zatímco Nicol, Yas a Linn měly po jedné, leprikóna už to začalo poněkudnudit, (chápejte, šachy nejsou zrovna záživná záležitost), a tak naše snažení přerušil. Slíbil nám sice, že se můžeme stavit hned zítra, ale to už my budeme zase o krok dál. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než posbírat všechny mince a s leprikóny se rozloučit.

A to také znamená, že mé prasinkářské vyprávění je pro dnešek u konce, ale nebojte, v příštím díle Corvina Declaratio se na vás bude těšit druhá část. Do té doby nám, prasinkářům, můžete alespoň držet palce. 

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář