Labyrintové legendy II. - Ztracen v myšlenkách

Pokud jste již přečetli článek „Labyrintové legendy I. – Na počátku…“, jste na správném místě! Přesvědčili jsme dalšího z havranů, Corva aby nám povyprávěl, jak se k budoucímu Sedmeru dostal on. Jak se to tedy seběhlo?

Dnes jsme si pro vás nepřipravili myslánku. Tato část příběhu je ze všech nejsmutnější a není důvod si tyto chvíle připomínat z takového pohledu. Pozval jsem si sem druhého havrana ze Sedmera, který vám příběh převypráví. Corvus, patron Důvtipu, dá se říci zachránce Starouška. Máš slovo, Corve!

*Corvus k tobě přicupitá blíž a podá ti čistý bílý kapesník*

„Tohle jsem přinesl pro tebe. Chci ti dnes vyprávět velice smutný příběh, nejspíš se bude hodit.“

*na chvíli se odmlčí a poté začne vyprávět*

***

„Z kronik jistě znáš příběh Sedmera havranů. Staletími skládaná mozaika ctností. Na jeho začátku stál Staroušek, nejmoudřejší havran všech dob, po boku nejmoudřejší z kouzelnic. Jen málokdo se dnes může pochlubit vzpomínkami na Rowenu z Havraspáru. Ani já, k mé neskonalé lítosti, mezi takové nepatřím. Přesto si troufám tvrdit, že znám moudrou zakladatelku školy mnohem lépe, než jiní. Nepřálo-li mi štěstí v osobním poznání, dopřálo mi alespoň přítele, plného zážitků a lačného poutavě vzpomínat. Nebyl jím nikdo jiný než Staroušek, toho času mu ještě paměť sloužila. Dle toho, jak slouží ta moje, ti budu vyprávět o počátku našeho přátelství.“

*Naposled se odmlčí a popojde blíž k tobě, aby na kapesník taky dosáhl. *

„Vše začalo vlastně už tím nešťastným dnem, který ti mohu přiblížit jen do té míry, do jaké mi byl popsán. Byl to den, kdy Rowena zemřela. Staroušek u ní byl do poslední chvíle. Stál tam a říká se, že když vydechla naposled, když zavřela oči, vykřikl její věrný havran tak nahlas a natolik nešťastně, že se okolním krajem prohnala vlna chladného zoufalství. V ten den poprvé a naposledy podlehl Staroušek žalu mocnějšímu, než všechna jeho moudrost. Odmítal vydat Rowenu do spárů smrti, tisíckrát se ještě domáhal pohlazení od chladnoucí dlaně, stokrát marně čekal na odpověď bledých rtů a probuzení navždy spících očí. Byl neskonale moudrý a svou vznešenost dával na obdiv celému světu, ale ta chvíle jej změnila k nepoznání. Blouznil a s vypětím všech sil útočil na každého, kdo se odvážil naznačit, že je konec. Až do pohřbu nezamhouřil oči pro věčné slzy a na poslední cestu věnoval Roweně jedno ze svých pírek. Ale ani přesto všechno si nedovedu představit, jak strašně jím musela její smrt otřást. Ztratil vůli k vlastnímu životu, chuť poznávat a cíl svých cest. Dlouhé dny se ploužil hradem jako stín, než se rozhodl místo plné bolestivých vzpomínek navždy opustit. Odletěl vstříc nejčernější budoucnosti. Toulal se neznámými kraji, brázdil modravé nebe, které se pro jeho oči oblékalo v kalnou šeď, a nikde nenašel útěchu. O mnoho let později se přiznal, že nevnímal, zda je den či noc, nic jej nezajímalo a celé dny strávil nešťastným pohledem do prázdna. Bez myšlenek, v kterých by se mohl ztrácet, utopen pouze v bolesti vzpomínek.“

*Corvus se chviličku vydýchává ze vzpomínek a pokračuje.*

„Když jsem jej poprvé potkal, nepoznal jsem v něm havrana, o němž už tehdy kolovaly legendy. Vzhlížel jsem k jeho moudrosti a obdivoval jej, ale našel jsem vybledlou hrstku neštěstí, úplně lhostejnou k okolnímu světu. První dny se zdálo, že mne vůbec nevnímá. Snažil jsem se vyptat, co jej potkalo, najít příčinu tak bezútěšného stavu. Po týdnu však bylo vrcholem mého snažení jen to, že odmítal promluvit. Nedal jsem si pokoj, naléhal jsem na zkroušeného havrana natolik, až hrozilo, že mne vzteky roztrhá. Dodnes je mi líto té neomalenosti, které jsem se vůči němu dopouštěl. On byl však natolik zlomený a skleslý, že nespatřoval smysl ani v pokusech bránit se. Plné tři měsíce jsem mu stál po boku, hlídal jej a chránil před nebezpečím, k němuž byl Staroušek lhostejný, jen kvůli naději, že se mi jednou svěří. A v jeden den, špinavý a chladný, se to stalo. Tou dobou jsem již dávno tušil, jak se věcí mají, nebylo těžké pochopit důvod jeho trápení. Nedokázal jsem se však smířit s tím, že neexistuje způsob jak mu pomoci. Trpělivě jsem čekal, až bude schopen alespoň naslouchat, když ne vypovídat se z vlastních útrap. To ráno se Staroušek zahleděl do krajiny a z očí se mu skutálelo několik slz. Výjev to byl natolik častý, že jsem mu nevěnoval pozornost. Pak mi ale pokynul, beze slov a ihned vzlétl. Mám pocit, že to bylo poprvé, kdy se mi podíval do očí. Letěl jsem za ním, daleko a dlouho, do pozdní noci. Přistál v podkroví jakési stavby. S prvním krůčkem po těch místech se strašlivě zachvěl a jistě váhal, zda se nevrátí. Přesto mě vedl kupředu, prachem a pavučinami, až ke škvíře ve spleti trámů. Znovu pokynul a odvrátil se, jako by nechtěl vidět, co se bude dít. Zalovil jsem v tom místě a vytáhl obálku s velkou, rozklovanou pečetí. Vyprostil jsem z ní pergamen, podivný list, který mne uvedl v nesmírný údiv. Na první pohled byla zpráva napsána podivnou šifrou. Prazvláštně zakleta v nepochopitelnou změť. A zde musím říct, že to ve světle dalších událostí vypadalo až komicky, když jsem se otočil na Starouška, aby mi dopis přečetl. Nikdy v životě, předtím ani potom, jsem neviděl zklamanější pohled. Byl natolik zoufalý, že jsem z něj kdovíjak pochopil, proč mi dopis ukázal. On, nevýslovně moudrý havran, nedokázal rozluštit, co na pergamenu stojí. Zalila mne vlna zděšení, když jsem si uvědomil, jaké naděje do mě vkládá.“

*Havran přestane vyprávět, aby se protáhl. Po chvíli opět pokračuje.*

„Tobě dnes prozradím, že se mi pergamen rozluštit podařilo. Byl to poslední dopis, který Rowena svému věrnému havranímu příteli věnovala. Její poslední díky, poslední slova a poslední rozloučení. Díky mému důvtipu si mohl Staroušek dopis přečíst.“

***

Tady Tě, Corve, přeruším, dostali jsme se totiž do místa, kde byl soutěžícím opět zadán úkol. Aby prokázali svůj vlastní důvtip, měli za úkol vymyslet princip šifry, který by oni sami na dopis použili. Jestli jste zvědaví, co havránci vymysleli, přečtěte si také samotný článek s odpověďmi!

Chcete vědět, co stálo v dopisu od Roweny? Poslouchejte dále! Můžeš pokračovat, Corve.

***

*Corvus ti podá zastaralý dopis a dál vypráví*

„Ve svém vyprávění jsem skončil v okamžiku, kdy mi došlo, že mám dopis pro Starouška rozluštit. Tušil jsem, že pro něj bude důležitý, to jistě. Ukázalo se však, že byl mnohem důležitější, než bych si kdy dokázal představit. Tento dopis, který si za chvíli přečteš, našeho moudrého havrana zachránil. Ne hned, ne rychle, ale zachránil. Rowena svými slovy vlila novou krev do havraního srdce, které se tolik zdráhalo radostně tlouct. Dala mu neuvěřitelnou vůli k životu, naději na hezké vyhlídky a… vlastně tak trochu tušila, co Starouška ještě potká,“ havran se zatváří tajemně.

*Po chvíli ticha kývne - na znamení, že se můžeš začíst do dopisu*

***

Můj nejdražší příteli,

Ač jsme si vyměnili tisíce slov, slůvek i vět, to nejdůležitější, co ti chci říct, nikdy nahlas nezazní. Svěřuji svá slova inkoustu a pergamenu, budou tak modrá a věčná, věřím, že je neodnese čas. Byl jsi mi nejmoudřejším rádcem, studnicí moudrosti a otevřenou knihou, z níž jsem byla poctěna uměním číst. Tvé zásluhy o Bradavický hrad nejsou o nic menší, než zásluhy kteréhokoli z nás, zakladatelů. Mnohem víc díků ti však náleží kvůli mně samotné. Byl jsi mi vždy přítelem, oporou i silným protivníkem ve chvíli, kdy bylo ke zdárnému cíli protivníka potřeba. Byl jsi chápavou duší, věrným srdcem i křídly fantazie. Vydržel jsi radosti i strasti roztodivné čarodějky, přestál jsi rozepře i zamračené chvíle a nikdy nezanevřel, ani jednou se neodvrátil od našeho přátelství. Dokonce jsi přestal jíst žížaly, když jsem tě o to požádala. Přede mnou, vím, že jsi chodil vyzobávat tajně. Jsem ti za vše nesmírně vděčná, osud mi přichystal mnohé, dobré i zlé, nemohl však udělat lépe, když zkřížil právě naše cesty.

Nyní však, a věř, že nikdo lépe neví, jak tě to zarmoutí, umírám. Je čas naposledy promluvit, otočit se k poslednímu pohledu a navždy se rozloučit s nádherným světem. Loučím se v slzách, nejsou to však slzy smutku. Chci, aby se v nich leskla všechna krása, barvy a pestrost života. Života dlouhého, šťastného a naplněného.

Vím, že mým slovům dlouho nebudeš chtít věřit, ale jsem přesvědčena, že jim jednou přijdeš na chuť. Ty, můj milý příteli, jsi havran neobyčejných ctností. Hrdě nosíš na svém peří barvu nejtemnější noci, v očích modravou záři hvězd a na duši lesk čirých křišťálů. Nedopusť, aby ty hvězdy pohasly žalem, aby čerň vybledla trápením a nahradila průzračnou bělost duše.

Dlouhá léta se psal příběh našich životů, nyní se pomalu chýlí ke konci jedna krásná kapitola. Ta další patří jen a jen tobě. Věřím, že se jí zhostíš moudře a svérázně. Dokázal jsi již mnoho věcí, přesto jich na tebe někde v dáli čeká víc. Tvá moudrost bude světu k užitku i poučení, tvá slova tě budou předcházet a legendy se nikdy nevyhnou tvému jménu. Všem bude, stejně jako mě, nesmírnou ctí těšit se z tvé náklonnosti. Nemohu si přát většího klidu, než toho, jež mi poskytuje vědomí, že jsi to právě ty, kdo může dál hrdě kráčet dějinami.

Neboj se dalších let, přestojíš každou nástrahu a vítězně vyjdeš ze všech bitev s všedností dlouhých dní. Já věřím a vím, že ano. Nelekej se samoty, ta nikdy nebude tvým nevítaným společníkem, vždy bude někdo po tvém boku. A i když mě už nikdy neklovneš, vzpomínky zůstanou navěky.

Teď, na sklonku mého života, padá náš odkaz na tvá bedra. Pokračuj v něm nejlépe, jak uznáš za vhodné. Tvá rozhodnutí vždy vedla k úspěchu, obávám se, že jsi k němu osudem odsouzen. Užívej proto každé chvíle, kterou ti budoucnost nabídne, všechny si bez výhrad zasloužíš. Dál dávej vše, co dokážeš dát. Život se ti za všechno odmění.

Loučím se s tebou, s paprsky slunce, s modrou oblohou, zdmi hradu i úsměvy přátel. Odcházím navždy, ale přece ne úplně. Do tebe vkládám všechnu důvěru, sny a naděje, které v posledních dnech mohu mít. Vím, že dělám dobře.

Sbohem, drahý havrane. Nyní je svět tvůj.

Rowena

***

*Dočteš a s trochou překvapení si všimneš, že tě havran upřeně pozoruje.*

„Skutečně nádherný dopis, že? Vzpomínám si, u které části se Starouškovi poprvé objevily v očích slzy. Bylo to u těch žížal. Musel ten pergamen přečíst tisíckrát. Často do něj koukal celé hodiny, jako by neexistoval okolní svět. Nakonec, myslím, že i dnes, čas od času, dopis znovu přečte. Nedokážu popsat, jak velká proměna se tehdy udála. Měl jsem pocit, že se Staroušek změnil, ve skutečnosti se však jen znovu vzchopil a netrvalo dlouho, přišly chvíle, kdy jsem jeho odhodlání nestačil, byť jsem o spoustu desetiletí mladší. Dopis si teď vezmu zpátky.“

*Corvus opatrně vezme pergamen do zobáku a složí si jej pod křídlo. Chvíli se pak urovnává a kroutí, aby dopis nechtěně nepomačkal.*

***

Vskutku dojemný příběh, co říkáte? Moc děkuji havranům za to, že si oživili tuto, ač velmi smutnou vzpomínku a převyprávěli nám ji. I Staroušek udělal chybu a následně se z ní poučil.

Nyní už máme duo havranů, kteří spolu dále cestovali. Jaká byla jejich další pouť? Počkejte si na další vydání Corvina Declaratio!

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář