Živě z arény

Aréna Sedmiboje. Vždy přístupná pouze Sedmibojařům, ostatní se do ní podívali maximálně z tribuny. Teď již to tak ale není a každý si může úkoly vyzkoušet. A tak se stalo, že jsem byla obrněna novinářským brkem a poslána redakcí, abych pro Vás napsala exkluzivní reportáž přímo z druhého úkolu.

Je mrazivě vlezlé dopoledne. Stojím před branou Sedmibojařské arény a přiznám se, trochu se mi klepou kolena. Dveře vtesané do skály mlčí a nenapovídají mi zhola nic, co by mě mohlo čekat uvnitř. Přistupuje ke mně nějaký muž a dává mi bezpečnostní instrukce. Prý nemám používat zakázané kletby. Trochu mě tento pokyn vyděsí, ale přesto zůstávám stát. Co bych pro Corvina neudělala, že? Trochu se oklepávám a snažím se tak ze sebe, celkem bezúspěšně, setřást nervozitu.

Dostávám pokyn, ať si připravím hůlku a někdo povídá: „…dva, jedna!“ a masivní brána se přede mnou rozevírá. Někdo otáčí veliké přesýpací hodiny a já pomalými, vyděšenými krůčky vcházím dovnitř.  Aréna je velká, na tribunách sedí pár skřivánků, někteří ještě se snídaní v ruce. Všichni se však po pohledu z dálky tváří zaujatě vlastními hovory a sedmitlapičkami. Trochu si oddechnu a nervózně se kouknu na kotlík, který přede mnou stojí.

Lektvary, pergamen s instrukcemi, kotlík, polička s přísadami a asi tisícovka malých, ale prázdných lahviček. Nasucho polknu a pustím se do čtení instrukcí, v nichž stojí, že mám míchat tohle s tímhle a pak to všechno smíchat, až to mám sama pomíchaný. Otevírám však knihu a vidím, že je v ní 6 receptů na lektvary. Inu, trochu si zopakuju lektvary z prváku, pomyslím si. Nemám však tušení, co mě čeká.

Recepty nejsou normální, jako od Hyberáka, kde je pěkně všechno napsané polopaticky, ale je to tu v nějaké hatmatilce, které mi dělá trochu problémy rozumět. Nejprve zpackám několik jaguářích výluhů, které původně vypadají tak jednoduše, než mi dojde, že musím nejprve připravit nějaká zhušťovadla. Recept na ně pro kontrolu rychle čtu, ale potom už zkušenou rukou míchám. Netrvá dlouho a mám před sebou půl tuctu lahviček se zhušťovadlem.

Z davu se ozývá: „Do toho, Annče!“ A když se ohlédnu na tribunu, vidím vzdálenou postavičku v modrém, jak poskakuje a mává mluvítkem.  Zakřením se jejím směrem, i když nevím přesně, zda to uvidí.

Pouštím se však zpátky do práce, přidávám zhuštovadlo a... kotlík mi bouchne přímo pod nosem. Bezvadný. Znovu ho čistím a námahou oddechnu. Trochu naštvaně. Sedám si na zem a znovu otevírám knihu. Chvíli do ní čučím a pak mi to všechno dojde. Rychle se zvedám, namíchávám si zhušťovadla a rychle připravuji lektvar. Ještě jednou mi lektvar stačí zkysnout, ale potom už konečně mám všechny základní lektvary. Trochu se zarazím, pak ale seberu odvahu a slévám je všechny do velkého kotlíku. Lektvar zabublá a já slyším famfáry.

Jdu masivními dveřmi ven a už se jen směji. V ruce si držím lahvičku výsledného lektvaru, který jsem v aréně umíchala. Na odchodu ještě slyším malý potlesk té hrstky lidí, kteří mi byli svědky.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář