Labyrintové legendy III. - Na ostří nože
V již třetí části bude naším průvodcem Woron, patron Rozhodnosti. Společně s ním se podívejte myslánkou do daleké minulosti.
***
*Havran přicupitá po okraji myslánky blíž k tobě.*
„Buď zdráv. Rád bych ti přiblížil jeden okamžik z historie Sedmera havranů. Vlastně je to takové přiznání, jak to bylo, když mi připadla v jejich příběhu jedna z důležitých úloh. Je všeobecně známo, že jsem byl třetím opeřencem do různorodé sbírky Sedmera. Mou vstupenkou byla vůle učinit přítrž rozepřím, které se kdoví proč rozbujely mezi moudrým Starouškem a důvtipným Corvem. Chytrá hlava má totiž jednu nevýhodu, považuje se za střed vesmíru… Geniální myšlenky mohou být bezcenné, když si mezi nimi nedokážeme vybrat. Tenkrát, je to skutečně velmi dávno, mě moudrá dvojice zaujala nevšedními rozpory. Byli zvyklí dlouze a vášnivě debatovat nad složitými názory, postřehy i domněnkami. Rád jsem je poslouchal, učil se rozhodnosti nezatížen vlastním přesvědčením. Poskytovali dokonalou příležitost zaujmout stanovisko s nezaujatým pohledem. V jednu chvíli však, naneštěstí, přesáhly spory hranici debaty. Zpočátku nenápadně, postupem času však každý bránil svou pravdu s přílišnou horlivostí, rozhádali se až neuvěřitelně snadno. Jednu chvíli spolu dokonce nemluvili, ale když jim došlo, že se tak nemůžou hádat, přešlo je to. Nestačil jsem žasnout, jak moc a kvůli čemu jsou ochotni zapomenout na své přátelství. Stokrát jsem měl chuť zasáhnout, udělat tomu všemu přítrž. Trpělivost mi došla u hádky, kterou ti dnes ukážu. Chceš-li, následuj mne do hlubin vzpomínek. Nelekni se…“
*Pomalu ponoříš tvář do stříbřité hladiny a zrovna, když přemýšlíš, co by mohlo být na vzpomínce děsivého, leknutím div nevykřikneš. Šedivé stíny minulosti zformovali všude kolem svět plný volnosti a prostoru. Spolu se třemi havrany stojíš na šikmé střeše nesmírně vysoko nad zemí. Kdesi daleko před tebou pomalu zapadá slunce, neznatelně ubývá světla, všude kolem je hluboké ticho a trochu jistoty v balancování na vrcholku vysokého domu ti dodává jen bezvětří.*
„Říká se král oblohy. Je to velice příhodné zvíře,“ zakráká havran, v němž poznáváš Corva.
„Hloupá slepice, umí to jenom žrát a lítat!“ vztekle po něm vyjel Staroušek.
„Vybrala ho Rowena!“
„Nechápu proč! Já… prostě havran, by se hodil mnohem víc!“ načepýřil se znovu nejstarší.
„Musíš se s tím smířit, orel je silnější… majestátnější…“
„Co je komu po síle?! A vypadám snad jako princ, abych potřeboval… ehm, vypadám, ale… to není vlastnost, na které by mělo záležet!“
„Jistě že je, erb musí reprezentovat,“ pokusil se Corvus o smířlivý tón, hned nato ale nadskočil, jak to Starouška rozlítilo.
„Nic nereprezentuje Havraspár tak jako havran! Proto je to Havraspár. Rowenu to provázelo celý život!“
„A přesto se rozhodla pro orla! Je to víc než důstojná volba, jistě se k povaze koleje hodí a…“
„Důstojná volba, která nás loví!“ křikl starší havran a zachvěl se vzteky.
„Za to nemůžou. A chytrého havrana orel nechytí.“
„Takže přiznáváš, že jsou hloupí!“
„Ne! Jenom se ti snažím říct…“
„Nic mi neříkej! Je to hloupé, vypadá to jako by proletělo kaluží bahna… a má křivý zobák!“
*Staroušek si dupnul nožkou a Corvus si zničeně schoval hlavu do křídel. V ten moment se vzpomínka neslyšně rozplynula. Jakmile se rozkoukáš, spustí Woron*
„Tak, to byla povedená hádka. Je to jen maličký kousek, takto se hádali tři dny a pořád dokola. Přeli se, jak už jistě víš, o erbu havraspárské koleje. Dnes to nikdo z nich nepřizná, moc rádi na tuto hádku zapomněli. Když je chci popíchnout, připomenu jim to…“ havran se potutelně zachichotá.
„Povedlo se mi je oba přivést k rozumu, i když to dalo práci. Jsem si jistý, že za to mohla tehdejší nálada. Skřípalo to mezi nimi už dlouho, často jen hledali záminku k hádce. Mám dokonce podezření, že měli před hádkou na tuhle věc úplně stejný názor a pro potřeby rozepře dali prostor fantazii. Nechme teď ale stranou tento spor. Příběh jsem zastavil, protože právě v tuto chvíli dostali soutěžící úkol. Zajímal mě názor vás maličkých, jaká podle vás při těchto hádkách panovala atmosféra, co bylo asi samotnou příčinou hádek a hlavně, jaké myšlenky asi oba havrani měli po každé hádce či jak vlastně hádky probíhaly.
Ale teď zpátky do příběhu!
***
*Woron elegantně sklouzne po hladké stěně myslánky a zmizí v ní skoro celý. Hned se vydáš za ním, skloníš hlavu nad stříbřitou hladinou a všude okolo se z mlžného oparu vynoří nekonečná dálka večerního nebe. V pošmourné tmě se ztrácí drobný, žhavě světélkující půlměsíček skoro zapadlého slunce a na střeše stojí pořád tři havrani, šediví barvou vzpomínky. Dva na sebe zlostně zahlíží a třetí, o poznání mladší Woron, se tiše krade kolem rozzuřené dvojice. Vidíš, jak Staroušek výhružně zašustí křídlem a udělá drobný krůček ke svému soupeři. Přesto, že všechno nasvědčuje menší rvačce, ve skutečnosti se oba havrani nadechují k další slovní výměně. Sotva však otevřou zobáky k prvnímu slovu, cosi bleskově zašumí a zacvaká. Teď s úžasem pozoruješ podivuhodnou scénu. Woron, až do poslední chvíle nikým nespatřen, se vrhl na oba havrany a každému uštědřil nevybíravé klovnutí. Staroušek se po střeše skutálel dobrého půl metru, než nabral opět rovnováhu a postavil se na nohy. Corvus vyděšeně uskočil a za divokého mávaní křídel přistál o kus dál. Útočící havran nasadil výraz přísného učitele, načepýřil se, aby dodal své siluetě na ohromnějších obrysech, a začal rychlým krokem pochodovat mezi oběma poklovanými. Než spustil, rázným gestem ukončil jejich pokus o vyčítavé protesty.*
„Není to tak dávno, co jsem potkal dva havrany. Kolují o nich zvěsti, prý jsou to nadmíru moudrá stvoření. Vládnou nejbystřejší myslí a nikdo se jim nevyrovná. Ocenil bych, kdyby mi někdo z vás prozradil, kde se ukrývají. Již delší čas je postrádám,“ otočil se k nim zády a zahleděl se na oblohu. V odpověď mu přišlo jen nechápavé mlčení.
Nadechl se tedy k dalším slovům. „Tak mi alespoň řekněte, co to tamhle letí,“ ukázal křídlem a chvíli počkal, aby jim to stačilo dojít.
„Vlaštovka,“ špitl pořád ještě zmatený Corvus.
„A ta je rozumnější, než vy dva dohromady!“ zakrákal Woron, až zalehlo v uších. „Kdyby to všechno Rowena slyšela, patrně by vás kolejním erbem praštila. Ale nepomohlo by to, dva nejmoudřejší havrani a jsou schopni něčeho takového…“
„Neřekl jsem nic špatného a mám pravdu!“ bránil se, i když nejistým hláskem, Corvus. Staroušek se asi už po osmé nadechl o odporu.
Woron se k nim konečně otočil a oba před jeho pohledem o krůček ustoupili. „Moudrost a důvtip mají být vašimi ctnostmi, celou vaší povahou. Všechny hádky, a tato obzvlášť, nehleděly ani na jednu z tak vzácných a vznešených vlastností.“
Otočil se na Starouška.
„Pravá moudrost nespočívá v neústupném přesvědčení o vlastní pravdě. Skutečně moudrá mysl je otevřena myšlenkám, všem, i takovým, které jí nejsou po chuti. Naslouchá a rozmýšlí, neodmítá ani nezavrhuje. Nemrhá nazdařbůh slovy neúcty a nepodléhá bezbřehému šílenství, které se skrývá pod rouškou každého vzteku.“
Corvus kýval hlavou na znamení souhlasu tak překotně, že se mu z toho musela točit hlava. V mžiku však došlo i na něj, probodl jej Woronův přísný pohled.
„Důvtip má vidět nevídané a tušit netušené. Nikdy se nesmí spokojit s tím, co je zjevné. Má hloubat v nejmenších zákoutích skutečností, pohlížet na svět všímavým a bystrým okem. Nikdy by neměl vplout do zrádných vod prostých závěrů. Oba jste zapomněli na své ctnosti.“
*Pak bylo dlouho ticho. Hlavou teď kýval jen jediný havran - Woron, ten současný. Vzpomínková trojice se zdála být pohroužena do vlastních myšlenek. Když pořád ještě načepýřený havran uprostřed uznal dobu k zamyšlení za dostatečně dlouho, pokračoval v domlouvání.*
„Rowena, na rozdíl od vás… obě vlastnosti pravděpodobně hrdě vlastnila. Jak můžete tvrdit, že její výběr nebyl moudrý? A jak vám přišlo na mysl, že při něm natolik postrádala důvtipu, aby zvolila dle obyčejných, zjevných vlastností? Vaše hádka je zbytečná a hloupá. Erb věhlasného Havraspáru neznačí jen orlí sílu a i kdyby na něm stál havran, nebyl by vybrán coby symbol svého jména. Rowenina volba má podstatu Havraspáru vystihovat, ne bezděčně křičet do celého světa. Není to volba snadná a srozumitelná, tak jako není modrá kolej v žádném ohledu prostá. Kolej Roweny z Havraspáru se nespokojí s obyčejným, povrchním vnímáním světa, proto erb nedostal očekávanou podobu. Moudrým nestačí zjevné, touží po hlubším poznání, jejich podstatou je překračovat hranice prostých myšlenek. Opravdu by si podle tebe, moudrý příteli, zasloužila erb, jenž nedává prostor otázkám a dohadům? A stále jsi přesvědčen, důvtipný brachu, že výběr podléhá natolik prostoduchým úvahám?“
***
*Dřív, než stačí vzduchem doznít poslední slova, inkoustovou čerň oblohy nahradila opět realita*
„Víc jsem říkat nemusel. A další slova již nepadla ani od ostatních havranů. To ticho mezi námi trvalo celé dva dny. Dva dlouhé dny, oba dva podstoupili napínavou cestu od uražených výrazů, po chvíle zamyšlení až k prvním, ještě ostýchavým, omluvným pohledům. Co se omluv týká, zůstalo jen u pohledů, něco takového se těžko řekne nahlas. Dobrý rok se nikdo z nás o hádce nezmínil a ještě dlouho potom zůstalo jen u drobných náznaků, pokud nás slova zavedla k tomu proklatému tématu. A Staroušek s Corvem, jsem na to dodnes hrdý, si už nikdy tak ostře do peří nevjeli.“
***
Tak to vidíte, kam až to došlo. Nemyslete si, že nám Sedmero vypráví tyto příběhy pro nic za nic. Zamyslete se, zda neděláte stejné chyby.
V tomto vydání máte možnost shlédnout i příběh čtvrtý!
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Autor: Justin Angel SaneVydáno: 4/2012
