Labyrintové legendy IV. - Vzhůru k cíli!
Tato skutečnost mi dlouhou dobu nešla do hlavy. Nejlépe asi bude, když vám to poví sám Hraban, patron Cílevědomosti.
Ponoř se do myslánky, Hraban již čeká.
***
*Stojíš uprostřed zchátralého hradního nádvoří. Místo obepínají rozbořené zdi, kousek vedle tebe stojí kamenný kruh studny s rezavým řetězem, v jednom z rohů čtvercového dvora šplhá k nebi napůl rozbořená věž, oproti ní vidíš polorozpadlé stavení, po jehož boku šplhá na hradby kamenné schodiště. Zavřená hradní brána s těžkou, rezavou mříží, stojí hned vedle druhé, o poznání menší věžičky. Všechen kámen je obrostlý mechem, po zdech se plazí obrovské koberce popínavých rostlin a troskami hradu se proplétají divoce rostoucí keře. Za zdmi se tyčí bohaté koruny vysokých stromů, několik jich svými kořeny prorostlo pod hradbami. Nad sebou vidíš kousek šedivého nebe, jen ostrůvek šedi uprostřed rozložitých korun stromů.*
„Vítej v mém starém domově!“ překvapeně se otočíš po hlase, na studni, sotva kousek vedle tebe, stojí havran a s důležitým výrazem na tebe hledí. „Jmenuji se Hraban. Pyšním se významnou ctností, tvrdí se o mně, že vládnu cílevědomostí. Verš mi z toho vyšel náhodou, ale zatleskat můžeš. Takže, ještě jednou tě zde vítám. Vzal jsem tě sem, abych tvým očím odkryl další kousek historie. Nestůj tam… Jak vidíš, nacházíme se na nádvoří prastaré pevnosti. Kdysi to bývalo bohaté mudlovské sídlo, než jsme je z něj vyh… než mudlové odešli. Pak začalo chátrat. Mohl bych ti jej ukázat v plné kráse, ale mému havranímu srdci… nestůj tam! Mému havranímu srdci je mnohem bližší tato podoba. Tolik nádherných zákoutí… Skutečně kouzelné místo, nikdy na něj nezapomenu. Povídám, nestůj tam!“
*Havran se na vteřinu odmlčí, navzdory tvému tázavému pohledu. Pak zaslechneš první šumění křídel, hned za ním další, další a další. Zpočátku tichý šepot perutí se změnil v hlučnou přílivovou vlnu plnou krákání a svištících křídel. Šedivou oblohu najednou zalije třepotavý stín, nad hlavou ti znenadání krouží stovky havranů, krákavé výkřiky hradem skoro otřásají a všude kolem tebe přistávají černí ptáci. Skoro vykřikneš, když tebou jako střela jeden havran ze vzpomínky prolétne.*
„Ehm,“ odkašle si Hraban. „To jsem byl já, a když říkám nestůj tam… Teď už je to jedno. Jak vidíš, nebydlel jsem tady sám. Právě se díváš na svého času největší hejno havranů na světě. Tisíc osm set padesát dva. Plus mínus deset, když narazíme na orla nebo bouřku. Tehdy byla hejna menší, dnešní generace si do nich pustí každého. Jak jistě tušíš, já stál v čele této nádherné havraní kolonie. Dlouhá léta, požíval jsem mezi havrany velké vážnosti a úcty. Zatímco jiní byli často ztraceni, já si vždy věděl rady. Žádný důležitý cíl neunikl mé pozornosti, vždy jsem tvrdil, že bez cíle nelze žít. A mnohokrát mi v tom dal život za pravdu.“
*Na okamžik havrana zaujme okolní dění. Sleduješ všechno to hemžení a v uších se ti rozprostírá ptačí štěbetání. Nahoře na věži, kde poznáváš mnohem mladšího Hrabana, se několik havranů velice hlasitým krákáním o čemsi dohaduje. Všimneš si, že ten současný hledí stejným směrem, ale zrovna když se chceš zeptat, padne ti zrak na trojici dalších, neméně známých opeřenců. Stojí zdrženlivě opodál a pozorují stejnou hádku. Teď je to pro změnu Hraban, kdo si všiml tvého pohledu.*
„Ano. Ten den přiletěli tři havrani navíc. Staroušek, Corvus a Woron. Byla to velice proslulá trojice, jejich pověst je předcházela. Říkalo se o nich, že rozdávají po světě moudrost a drahocenné vědění. Taky se to vykládalo tak, že strkají do všeho zobák. Proto pro mě nebylo překvapením, když zamířili do těchto končin. Ta ostrá výměna názorů nahoře na věži, jak to nejlépe popsat… některým členům hejna se nelíbila má snaha žít plnohodnotný život. Zdálo se jim, že jsme dosáhli všech svých cílů, bezpečné útočiště, zavedené zvyklosti a jistota, to jim k pohodlnému životu stačilo. Já měl velké plány, velkolepé. Neustále jsem přemýšlel, čeho může naše kolonie dosáhnout. Ale ostatním se do nich jednoduše nechtělo. A tak se pode mnou vůdcovské bidýlko začalo kývat. Hádky a rozpory mezi vedoucími havrany se samozřejmě neblaze projevily na celé skupině a vše se velice rychle rozkrákalo do světa. A svět, to bylo tehdy království naší moudré trojice.“
*Zadíval se na mladé trio havranů, pořád si spolu cosi šeptali.*
„Ty časy, jak jsem se později dověděl, pro ně nebyly vůbec snadné. Pro své nadání, pro vlastnosti, kterými jsou poctěni, doslova žili. Smyslem každého jejich dne bylo podávat pomocný pařátek každému, kdo to potřeboval. Využívali svých vlastností pro dobro druhých, jak jen to šlo. Pro vlastní dobro taky… víš, že jednou namluvili drakovi, že je ve skutečnosti vůbec nechce sežrat? Jen nevím, jak mu vysvětlili, že má pořád hlad. Ten den přilétli sem, aby pomohli rozsoudit a uklidnit celou tu nepříjemnou situaci. Já je ovšem nezval, jistě bych si poradil sám. Naštvali mě tenkrát přímo nevídaně. Ovšem, mé rozčarování nemělo dlouhého trvání, zjistil jsem totiž, že jsou to ve skutečnosti oni, kdo potřebuje pomocný drápek. Ti havrani, jakkoli bezstarostně se tvářili, nesli na křídlech tíhu bezradnosti. I když si to nechtěli připouštět, jejich život se začal ubírat neurčitým směrem, nezářila před nimi žádná vysněná budoucnost, neměli se proč těšit na krásy zítřků. Létali bez cíle, upadli do nepříjemných pout ztracenosti a nevěděli co dál. Dál žili pro pomoc druhým, ale vlastní cíl najít nedokázali. Proto přilétli bez pozvání, nebylo to jejich zvykem, jen hledali rozptýlení.“
*Hraban se k tobě otočí a vidí, že si sedáš do trávy v předtuše zajímavého vyprávění, když dovyprávěl tak obsáhlý úvod. Blýskne po tobě očima a znovu spustí.*
„Chvíli přestanu vyprávět a povím ti, jaký úkol jsem dal malým soutěžícím. Všichni ví, že jsem se k Sedmeru později přidal. Otázka je prostá a nejspíš se honí v hlavě vám všem. Proč jsem se k Sedmeru přidal, co jsem tím zamýšlel, jaké cíle jsem chtěl vytyčit?
To byla testovací otázka, na kterou teď odpovím druhou částí příběhu.“
*Vzpomínka tě přenesla na vrcholek pobořené věže. Nejprve trochu zavrávoráš, pak si najdeš jakž takž stabilní kousek tlustého zdiva a posadíš se na něj. Po tvém boku sedí současný Hraban, ten dávno minulý stojí uprostřed hloučku dalších havranů, šedivých vzpomínkou.
Ptačí hádka vypadá takto z blízka ještě hrozivěji, než tomu bylo nedávno z nádvoří. Snad tucet havranů se ti přímo před očima překřikuje ostrým, nepříjemným krákáním, kterému pochopitelně nemůžeš rozumět. Všichni divoce mávají křídly a u některých se ti zdá, že rozumíš alespoň vše říkajícím gestům, která v podání opeřenců sice vypadají úplně jinak než lidská, ale výmluvná jsou naprosto stejně. Mladší Hraban, na kterého míří většina poznámek, stojí hrdě uprostřed skupiny, jako by vzdoroval slovům a ta se o něj rozrážela jako voda o skálu. Pak si důrazným máchnutím a ohlušujícím skřekem sjedná tak dokonalé ticho, že by bývala byla slyšet i myšlenka. Havran ze vzpomínky začal něco trpělivě krákat, zatímco jeho starší já vedle tebe promluví lidskou řečí.*
„Požíval jsem pořád značného respektu, jak vidíš. Ale už tehdy se má moc značně tenčila. Dřív byla taková hádka nemyslitelná, skutečně se všechno řítilo k jediné, nevyhnutelné situaci. Nechybělo mnoho, a byl bych z pomyslného trůnu sesazen. A nejen z pomyslného. Avšak, nikdy k tomu nedošlo, odešel jsem sám a dobrovolně.“
*Současný havran se odmlčel a jak můžeš právě vidět, nebyl sám. Spolu s ním se odmlčela taky jeho vzpomínka. Mladý Hraban se ve svém proslovu zarazil a jeho pohled se zabodl do vzdálené trojice známých havranů. Vidíš, jak mu v očích blesklo rozčilení. Pak cosi zakrákal dost nahlas, aby to upoutalo drobná očka celé kolonie. Jeho skřek se rozlehl hradem a všichni sledovali, komu byla jeho slova určena. Přišli na to velice rychle, přes tisíc párů malých oček se svezl k náhle ztichlé trojici a rozrušené šumění, které se začalo pomalu rozlézat zříceninou, dávalo tušit, že havrany každý poznal. Na výzvu Hrabana mávla trojice křídly a jako jeden havran dolétli na vrcholek věže, kde jim byla v mžiku udělána důstojná ulička, jak se oněmělí ptáci rozestoupili. Téměř okamžitě se strhla ostrá hádka, tentokrát mezi nově příchozími a mladým patronem cílevědomosti.*
„Tohle bych měl trochu uvést na pravou míru,“ skoro tě vylekal havran současný. „Abych řekl pravdu, jejich pomoc by sama o sobě nebyla úplně k zahození. V kolonii by ale mohl převládat názor, že jsem si jejich pomoc vyžádal. Nikdy bych si nehrál na všemocného ani netvrdil, že všechno zvládnu sám. Ale není nic horšího, než dát svým kritikům možnost myslet si, že na vedení sám nestačím. Možná jsem to tenkrát trochu přehnal… chtěl jsem dát jasně najevo, že o pomoc slavné trojice nestojím. Jen tak jsem se mohl vyhnout obvinění, že na svěřené úkoly nestačím. Musím říct, že byli mým postojem dost zaskočení. Vůbec je nenapadlo, že je málem poklovu dřív, než stačí nabídnout pomocný pařátek. Stalo se ovšem něco, s čím jsem nepočítal. Jak vidíš, vystartoval jsem na vzácnou návštěvu opravdu zostra. Jak říkám, až moc. A ostatní havrani, jak už to tak bývá, všechno obrátili proti mně. Přeci jen si našly důvod ke kritice. Zatímco já se obával, abych nesklidil nespokojenost za to, že o radu požádám, sesypala se na mne spousta stížností s tím, že o radu požádat nechci. Jeden se v nich nevyzná, že?“
*Na chvíli přestane vyprávět a ty postřehneš, že se skutečně znovu rozproudila horlivá debata, ve které štěbetají úplně všichni.*
„Najednou, z ničeho nic, na mne všichni doráželi, abych se s trojicí havranů poradil. Nelíbilo se jim, že je vyháním, že o žádnou radu nestojím. Jsem si jistý, že bych sklidil spoustu nehezkých slov, kdybych trojici se Starouškem v čele srdečně přivítal a nebránil se jejich přítomnosti. To už je ovšem taková povaha… pamatuj, že lidé se v tomto od havranů ani v nejmenším neliší,“ smutně pokýve hlavou a pak chce pokračovat, v dějišti vzpomínky se však zrovna začíná dít něco zajímavého.
*Mladý Hraban si obvyklým gestem sjednal hrobové ticho a to tak rázně, že i Staroušek ustoupil bázlivě několik kroků vzad. Skřípavě, jako by každé kráknutí vztekle drtil skrz zobák, cosi zaskřehotal. Všichni hádaví havrani sklopili oči a jako na povel odlétli. Kdyby byl cítit ve vzpomínce vítr, jistě by ho kolem tebe jejich křídla rozvířila. Rozzlobený havran pokynul trojici, spolu s ní se vznesl do vzduchu a odlétli kamsi mimo hradní zdi.*
„Mrzí mě, že ti neukážu vzpomínku na naše jednání, ale… ehm… totiž, když jsem ji ukazoval našemu drahému vedení, aby mi ji pro tebe mohlo schválit, už po pár minutách poslal zděšený pan kolejní primusku Katelyn spát a záhy sám ze vzpomínky utekl. Výslovně mi zakázal něco takového mladým lidem ukazovat. Dokud nebudou dospělí. Inu, byl jsem mladý, cílevědomý… a mým cílem bylo havranům vynadat. Což jsem provedl trochu důsledněji než by bylo dětem přístupno. Ale jen z počátku, později jsme našli společnou notu. Nicméně, můžu ti ve zkratce říct, co se dělo. Usadili jsme se v dutině starého dubu, kousek pod námi v něm dlelo vosí hnízdo, to bručení nám zaručilo, že nás nikdo neuslyší. Nejdřív jsem havranům chvíli spílal, pak oni mě… a nakonec ze mne dostali pravdu o tom, co se v naší kolonii děje. A já, musím se pochlubit, dostal z nich, proč doopravdy přispěchali na pomoc. Přesně jak jsem ti minule vyprávěl. Mluvili jsme spolu snad celou noc. Jak víš, ta trojice byla přímo stvořená pro rozsouzení sporů. I v tomto došli k nejvýhodnějšímu řešení. Navrhli mi, abych své místo v kolonii opustil. Abych ukázal, že směr, kterým se chce kolonie vydat, není správný. Tvrdili, že mě pak mí odpůrci sami znovu dosadí na čelní místo, a ještě se budou omlouvat za svou pošetilost. Musím říct, že mě to lákalo. Tak trochu uraženě odejít a pak vítězoslavně prohlásit – já vám to říkal! Jak jsem tak ale havrany poslouchal, poznával a začal tušit jejich vlastní problémy, napadla mě jiná věc. Přišlo mi na mysl, že když už nemám daleko k odchodu od jedné skupiny havranů, mohl bych se připojit k jiné. Navrhl jsem, a i já musím přiznat, že s obavami a trochu nesměle, trojici zkřížení našich cest. Alespoň na chvíli, než si kolonie uvědomí svou chybu a přijme mne zpátky. Druhou polovinu noci jsme byli všichni rozhodnuti. Hned ráno jsem, k velké radosti hejna… oznámil, že odcházím. Za rok a nějaký ten měsíc, za mnou přiletělo několik starých známých. Ukázalo se, že skutečně touží po mém návratu. Ale já, k velkému zármutku hejna, už navždy zůstal s trojicí svých nových, moudrých přátel.“
*Hraban domluvil, naposledy obhlédl hemžení v hradní zřícenině a vzpomínka se rozplynula*
***
„To je vše. Byly to zajímavé časy… rád jsem tě do nich zavedl. Příště se k nám připojí dvojice Hremm s Ouzelem, jejich příběh ti ukáže, jakou cenu má přátelství.“
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Autor: Justin Angel SaneVydáno: 4/2012
