Seznámení s porotci: Larrie Larstonová

Sedmiboj 2012 už sice skončil, ale pořád je před námi ještě poslední článek z cyklu Seznámení s porotci. Tentokrát jsme ke krbu zasedli se slečnou Larrie Larstonovou. Pojďte si společně s námi přečíst, co nám slečna o sobě a Sedmiboji prozradila.

Slečnu Larrie Larstonovou snad ani není třeba dlouze představovat. Na hradě neexistuje asi nikdo, kdo by o ní ještě neslyšel. Právě teď je ovšem na hradě "nováčkovské" období, a tak alespoň pro nově příchozí shrneme základní informace. Slečna Larstonová bývala prefektkou i primuskou Havraspáru, byla šéfredaktorkou našeho milého Corvina Declaratio, roku 2010 vyhrála Sedmiboj a o rok později se stala šampionkou mezinárodního Turnaje tří kouzelnických škol. Ve školním roce Zima 2012 složila OVCE na výbornou a poté se rozhodla pro zfialovění. Stala se profesorkou Nitročar, převzala funkci knihovnice a byla jí nabídnuta role porotkyně v letošním Sedmiboji. Letos také získala cenu Osobnost Hogwarts 2012. Toto je pouze malý výčet ocenění a aktivit, do kterých se slečna Larrie kdy zapojila. Nyní se slečna Larstonová rozhodla opustit kouzelnický svět a věnovat se naplno mudlovskému životu, ještě před odchodem si se mnou ale sedla ke krbu a rozpovídala se.

*

Ke čtení doporučuji obrovskou sklenici dobrého pití, rozhovor je totiž jaksepatří dlouhý!

***

Corvinus Declaratio: Přeji pěkný den, slečno Larstonová. Ještě než začneme se samotným Sedmibojem, chtěla bych se Vás nejdříve zeptat, jak prožíváte poslední dny na hradě? Těšíte se na odchod, nebo jste naopak smutná, že jste se rozhodla náš hrad opustit?

Larrie Larstonová: Krásný den i vám, slečno! Nu, poslední dny na hradě se spíše už snažím na hradě nepobývat. Všechny saky paky mám sbalené, čeká mě dlouhá cesta a vláčet všechny kufry po chodbách sem a tam je poněkud nepraktické. Takže spíše čekám na spoj do země nezemě na stanovišti mimo hrad. Do hradních chodeb jsem zavítala v posledních dnech spíše kvůli dořešování posledních záležitostí, předání klíčků od kabinetu a učebny, která bývala nitročareckou, kvůli letnímu semináři a tak podobně, jinak už se tam nezdržuji, abych nemátla. *pousměje se* A také asi abych měla více času se vyrovnávat s odchodem, protože ať je promyšlený jakkoli, je to veliká rána, když měl člověk Hogwarts tak obrovskou součástí života. A tím, že bych na hradě pobývala často, by to byla rána o to razantnější. Navíc mi je na chodbách dnes už trochu smutno, připadám si tam jako duch. *pochmurně si do ležáku nasype skořici*

*

Corvinus Declaratio: *chápavě a zároveň smutně se pousměje a pokračuje dál* Jak jste zvládala výuku Nitročar, chod knihovny, vypisování soutěží a ještě k tomu Sedmiboj? Na začínající profesorku jste si nabrala celkem dost činností. *zamyslí se* No, i když, u Vás to není nic nového, Vy jste se vždycky zapojovala do spousty aktivit, takže jste asi celkem zvyklá být vytížená. *usměje se na slečnu*

Larrie Larstonová: *zasměje se a přikývne* Rozhodně, mám chorobnou potřebu nabrat si vždy příliš mnoho práce, pod kterou se následně kácím. Bylo to tak v koleji, bylo to tak i mimo ni, bude to tak po odchodu z Hogwarts, dokud se s tím nenaučím pracovat, což je i jeden z důvodů, proč odcházím. Když máte tolik aktivit a ke všemu jste puntičkář, je nezbytné vytvářet si priority. Takže jsem vkládala obrovské úsilí zejména do Nitročar a do Sedmiboje a energie se už tolik nedostávalo na knihovnu. Tu jsem sice spravovala a rozšiřovala, ale v plánu byla velká spousta akcí, inovací, revizí knih, které jsem během toho půl roku musela odsunout stranou a chtěla jsem se na ně vrhnout během léta. Teď už se tedy nikam vrhat nebudu, ale pokud by ze strany mého nástupce byl zájem, tak rovnou hlásám, že mohu poskytnout svoje materiály, třeba by v něčem mohly přispět. *usměje se* Jinak jsem ale krom té knihovny moc spokojená s tím, jak se mi dařilo v jednotlivých oblastech pracovat. Nitročáry byly úžasným zážitkem, soutěže mi dosti slušně vynahradily kreativitu z Havraspáru a Sedmiboj pro mě byl hrozně obohacující zkušeností.

*

Corvinus Declaratio: Nyní už přímo k Sedmiboji. Tušila jste, že Vás organizátoři Sedmiboje osloví, abyste v letošním klání dělala porotkyni, nebo to pro Vás byla naprosto nečekaná nabídka? Váhala jste, nebo jste byla okamžitě rozhodnutá funkci porotkyně přijmout?

Larrie Larstonová: *zamyslí se* Nu, netušila jsem, to určitě. Spíš jsem se bála, že mě naschvál vynechají, protože jsem přeci jen předchozí vítězka, stále třímám žezlo a nebudu ho chtít dát z ruky, případně že jsem prostě profesorka prvním rokem a těm takové výsady nepatří. *mírně pokrčí rameny* Ale zároveň jsem hrozně hrozně doufala, že mě osloví, protože Sedmiboj zbožňuju, to klání mě ohromně naučilo a věděla jsem, že má potenciál ještě naučit. A navíc jsem byla přesvědčená, že jakožto porotkyně bych dokázala být spravedlivá a férová a hlavně - že bych se dokázala vcítit do role soutěžících a hodnotit úkoly tak trochu jinýma očima. Tedy že jsem zkrátka měla co nabídnout na oplátku za ty zkušenosti. Takže když mi přišla sova s nabídkou, vyletěla jsem radostí a naprosto bez rozmyslu po tom skočila. *směje se*

*

Corvinus Declaratio: *usměje se a představuje si, jak asi slečna skákala radostí* Určitě jde jen těžko srovnat účast v Sedmiboji jako soutěžící a nyní jako porotkyně, ale i přesto, myslíte si, že můžete určit, která role Vás bavila více?

Larrie Larstonová: *trošku se ošije* Chm, to máte pravdu, to se v podstatě srovnat nedá. *zamyslí se* Jsou to úplně odlišné role, které mají zcela odlišný náboj. Obě vám něco dají - role soutěžícího možná takový průřez vašimi základními schopnostmi, role porotce spíš pak informace o o něco specifičtěji zaměřených, hloubkovějších dovednostech. Možná to tak působí jen na mě, protože jsem ty role zkoušela takto postupně, nicméně role soutěžícího mi přijde mnohem více sebecentrická, i když tam figuruje i práce s ostatními, zatímco role porotce vyžaduje už zdatnější práci se sebou samým, aby se člověk více mohl soustředit na práci s ostatními a na svoje vnímání v interakci s druhými, nejen se sebou samým. Obě role jsou namáhavé, obě do jisté míry stresující - na soutěžícím leží vlastní čest a kolejní zodpovědnost, na porotci opět vlastní čest a zodpovědnost celosedmibojařská. *na chvilku se odmlčí* Když tu nad tím tak uvažuji a uvažovat bych mohla ještě dlouho, obě role pro mě byly přínosné a hrozně mě bavily, ale více mě asi táhl ten soutěžící. Z prostého důvodu - jsem extrémista a stres soutěžících nebo jejich pocitová škála jsou mnohem vyhrocenější, z mého pohledu mnohem zážitkovější. A soutěžící mají prostor pro kreativitu - v porotě je trochu taky, ale samozřejmě, bylo by směšné tu míru srovnávat se soutěžícími. A kreativita je pro mě životní náplní, takže tady cesta vede jasně. *pousměje se* Ale jak říkám, porotce mě bavil ohromně, bylo to něco úplně jiného.

*

Corvinus Declaratio: *pokyvuje hlavou, protože sama čekala, že to prostě srovnat nepůjde* V minulém rozhovoru o Sedmiboji jste říkala, že máte z role porotkyně trému a trochu se bojíte, abyste se měla čeho chytit. Jak na to zpětně pohlížíte? Byl strach oprávněný?

Larrie Larstonová: *rozesměje se* Vy jste redaktorská liška podšitá! *zazubí se na slečnu* Já si myslím, že oprávněný byl. Nemít ho vůbec, nebudu svou úlohu brát tak zodpovědně. Ten strach mě hecoval a nutil dělat porotčinu opravdu poctivě. Takže určitě byl přínosný. *pokývá hlavou* Pokud bych vám ale měla odpověď naprosto přímo na jeho oprávněnost co se těch záchytných bodů týká - asi ne, nebyl oprávněný v takové míře. *zajiskří jí v očích* Možná to bylo jen mým postupem v hodnocení, který pramenil z toho strachu, kdy jsem u každé práce vyhledávala záchytné body, nicméně v každé z nich jsem měla čeho se chytit. A i když nebylo úkolu, v němž bych neváhala u dvou nebo více prací, co se umístění týká, vždy jsem situaci dokázala uspokojivě vyřešit. Mým cílem bylo seřadit práce u každého úkolu tak, abych byla schopna odůvodnit každičké umístění každičkého úkolu - proč na této pozici, proč ne výš, proč ne níž. Aby, kdyby se mě kdokoliv, soutěžící, novinář, kamarád, zeptal, byla jsem schopna to vysvětlit a mohla mít čisté svědomí. To se mi povedlo a na to jsem opravdu moc hrdá, protože do toho šlo hodně práce, která se ale vydařila. *usměje se*

*

Corvinus Declaratio: *žasne nad promyšleným systémem slečny porotkyně* Nyní, po skončení celého Sedmiboje, už můžete zhodnotit všechny úkoly. Který praktický a který kreativní úkol se Vám líbil nejvíce a chtěla byste si ho sama vyzkoušet?

Larrie Larstonová: Vidíte, to je moc zajímavá otázka! Pohled na úkoly se mi totiž malinko změnil poté, co jsem viděla vypracování Sedmibojařů. Asi již není tajemstvím, že zadání kreativních úkolů jsem vymýšlela spolu s organizátory, takže nějaká očekávání jsem měla už dopředu, když jsme přicházeli s těmi ďábelskými nápady. Byla jsem naprosto nadšená zadáním úkolu čtvrtého, který v sobě původně měl i povinné kresby jednotlivých náhrobků, úkolu pátého o Fénixově řádu na Hogwarts a samozřejmě úkolu šestého - viteálech našeho hradu. Vyzkoušela bych si kterýkoli z nich. Nicméně po vypracování, kdy se člověku trochu rozjasní mysl a spadne do reality, jsem úkoly začala vnímat trochu jinak. Trochu jsem vystřízlivěla u úkolu pátého, kde bylo opravdu složité přijít se zajímavou skladbou našeho řádu, kde byl složitější prostor pro kreativitu. A do úkolu čtvrtého, po kterém jsem původně prahla, bych se nyní bez té kresby tolik nehrnula, protože básnění je mojí achillovkou. Což mě dostává k odpovědi - nejvíce se mi líbilo zadání šestky, tak to zůstalo i po Sedmiboji a určitě, do takového úkolu bych vletěla jako po másle. To viteálové zadání mi okamžitě víří fantazii, ve které to pak pěkně bublá a byla bych zvědavá, co se z ní nakonec vybublá. *zasměje se* Mile mě ale překvapil úkol druhý - teď zpětně bych něco takového zkusila ráda, i když příliš kladně bych asi se svou šikovností hodnocená nebyla. Ale láká mě to. Naopak se mi dost příčil úkol třetí, u toho bych se asi hrozně vztekala. *směje se* Co se týká praktických, je to ještě složitější, protože v prvním úkolu mám pracky v jedné z částí a sedmý jsem v podstatě dělala sama s Johnem. Takže minimálně tyhle dva nemohu hodnotit tak objektivně. Obecně se mi z praktických nelíbí žádný - na praktikách bych pohořela a mít je ve svém Sedmiboji, skončím poslední. *zakření se* Nicméně mám-li vybrat, bavil mě pátý praktický, při testování jsem si ho užila nejvíce. A v těsném závěsu pak je úkol první, byl hezky poskládaný.

*

Corvinus Declaratio: Toužila jste někdy napsat některý kreativní úkol, když jste viděla zadání? Pokud ano, zrealizovala jste svou tužbu a poslala jste úkol panu Werewolfovi do jeho sedmibojařské soutěže?

Larrie Larstonová: Nu, jak říkám, na začátku jsem jich chtěla zkusit více, když jsem je neviděla tak realisticky. Mimochodem pro zajímavost, prvotní ideou pro druhý úkol s deníkem bylo zpracování deníku Zlatoslava Lockharta. *zazubí se* Nakonec jsme se rozhodli zvolit Sefrenii, protože jsme nechtěli, aby Sedmiboj na knihách lpěl přespříliš. Tento ročník byl knihami pouze inspirovaný - tolik v odpověď všem, kteří prskají, že se úkoly občas příliš zaměřovaly na naše Hogwarts. Ano, zaměřovaly. A bylo to cílené. Nechtěli jsme lidi svazovat a tlačit do hranic předepsaného HP světa, jako to dělal třeba Triwizard. O tom náš hrad nikdy nebyl. Chtěli jsme, aby Sedmiboj byl takovým odrazem toho, jaké naše Hogwarts vlastně jsou - stvořené na motivy školy Harryho Pottera, ale ponechané vlastnímu osudu, vlastní historii a linii, s obrovským prostorem pro kreativitu a utváření k obrazu svému. Nesvázané, bez protivných mantinelů něčeho, co už bylo vymyšleno a předepsáno. Prostě svobodné, ale podnětné. Pardon, to jsem trochu odbočila, ale chtěla jsem to trochu ujasnit. *omluvně se pousměje* Tedy ke kreativním - nadchla mě šestka. Velikou výzvou pro mě byla i sedmička se čtvrtou relikvií. Nápady byly a svrběly, u některých úkolů více, u některých méně. Někde jsem jednoznačně věděla, jak bych úkol provedla, jinde jsem neměla ponětí a s velikou úctou sledovala, s čím skvělým dokázali přijít Sedmibojaři a jak parádně se s úkoly poprali. U některých ještě teď nevím, co bych dělala. Ale v každém případě jsem se rozhodla úkoly nikam do soutěže neposílat. Tak jako jsem veřejně neprocházela praktické části, které jsem znala dopředu při testování. Nedokážu přesně říct, proč jsem měla takový blok u těch kreativních, ale nepřišlo mi to zkrátka správné. *svraští čelo* Možná jsem se bála, že bych se pak dostala do soutěživého režimu a odklonila se od pevně stanovené role porotce. Nechtěla jsem se tomu příliš poddat. Jsem soutěživá až na půdu a musím se hlídat. *zasměje se*

*

Corvinus Declaratio: Na co všechno jste při hodnocení úkolů pohlížela? Ovlivnilo Vás například v hodnocení to, že některý Sedmibojař přidal obrázky, i když nebyly požadované? Uvítala jste takovouto práci navíc?

Larrie Larstonová: *oddechne si* Achjo, tohle bude hrozně vyčerpávající, takže se předem omlouvám. *směje se* Snažila jsem se koukat na... no, z každého rožku na něco trošku. Samozřejmě vždy záleželo na typu zadání. Měli jsme pochopitelně základní indície od organizátorů, co kde hodnotit, na co se zaměřit, někdy tam byl i procentuelní poměr, který aspekt úkolu má jakou váhu, jak má naše hodnocení ovlivnit. To bylo východisko. Pro mě pak byla obecně důležitá řada dalších věcí - ucelenost úkolu, aby bylo patrné, že Sedmibojař ví, o čem mluví, že nemá rozházené myšlenky. Jeho estetická hodnota, ač tu jsem utlumovala, protože obecně mám pro hezky vypadající věci slabost a nechtěla jsem, aby na to Sedmibojaři dopláceli - Sedmiboj není o tom, aby tady byla perfektní čárka, tady perfektní tečka, tady nafintěný pergamen. Vztekala jsem se však, kdykoliv mě v práci rušily překlepy, nejasnosti, špatná stylistika, hloupé chyby z nepozornosti. Ve chvíli, kdy tyto kosmetické formálnosti zasahují do celkového nazírání na úkol a ruší vás ve vychutnání jeho atmosféry, je to prostě zlé. Navíc jde o chybu zbytečnou, u níž je snadná prevence, a za takových šly u mě úkoly nekompromisně dolů. Nebazírovala jsem na občasných překlepech nebo nepřesnostech - o tom podle mě Sedmiboj není. Šlo mi spíše o jakéhosi celkového ducha. Špatný jazyk jsem brala v potaz až ve chvíli, kdy mě opravdu rušil a nemohla jsem se plně soustředit na úkol. Nu a když už narážím na celkového ducha - nemálo mě jistě ovlivnila atmosféra mezi řádky. Je to něco, co jsem se nikdy neodvážila hodnotit v komentářích, protože v interpretaci toho, jaká z úkolu plane nálada, může člověk snadno šlápnout vedle. A kdybych v roli soutěžící dostala od nějakého porotce hodnocení "no hezká práce, ale je vidět, že vás to celou dobu rozčilovalo" a nebyla by to pravda, tak bych dotyčného asi pověsila za nohu z astronomické věže. Snažila jsem se tedy tyto subjektivní pocity tlumit, ale určitě se to stoprocentně nepovedlo. U některých prací bylo prostě zřetelné, že byl Sedmibojař znechucený, že mu to nešlo, že vařil z vody. U jiných naopak bylo vidět, že i když to třeba nebylo dokonalé, Sedmibojař si to vždy užíval, vždy tam dal sebe, prostě se bavil. A jak známo, tahle nálada se trochu přenese i na čtenáře/porotce. Příkladem naprosto božsky náladových prací pro mě byla díla slečny Emily, to je neuvěřitelná člobrda, jejíž úkoly mě hrozně bavily. Nebo slečna Barbara, i když ta tu náladu má zase naprosto odlišného druhu.

A u těch pocitů ještě zůstanu. Každý Sedmibojař má totiž určitý pocitový podpis, určitý styl, náladu, která provazovala všechny jeho úkoly. Nedá se v tomto případě říct jasně, že tenhle to tvořil naštvaně a tenhle ne, o tom to vůbec není. Ale každý má prostě určité charakteristické pojímání, přístup k věcem. A pro mě pak bylo hrozně snadné poznat, čí je která práce, i když jsem se o to vůbec nesnažila. Po dvou, třech úkolech jsem našla vlnu i těch, jejichž podpis jsem do té doby neznala. Nicméně jsem hrdá na to, že tohle mé hodnocení nikterak neovlivnilo, primární pro mě byly vždy práce samotné, ne tváře za nimi.

Co se týká prací navíc - říkala jsem to Sedmibojařům už od začátku. Ne, práce navíc neberu v hodnocení v potaz přímo. Nebudu za to penalizovat, nebudu za to ani vynášet do nebes, protože nechci, aby byl Sedmiboj něčím, kde je potřeba hledat skuliny, kde bych mohl udělat něco navíc, abych byl lepší. Na jednu stranu je to umění, na druhou mi to přijde malinko úlisné, protože je to mnohem snazší než zůstat v předem stanovených mantinelech a svou originalitu a hodnotu předvést pouze tam. A tady bych jen podotkla, že v tomto byl asi můj největší rozkol mezi Larrie-soutěžící a Larrie-porotkyní. Jakožto soutěžící bych absolutně vyhledávala tyhlety skuliny a snažila se nacpat do úkolu co nejvíc, což je občas na škodu. Jakožto porotkyně jsem na to koukala dosti střízlivě a přísně. Takže práce navíc jsem přímo brala v potaz pouze ve chvíli, kdy jsem danou práci stavěla na stejnou úroveň jako některou jinou. Když už jsem opravdu byla v koncích a práce mi přišly rovnocenné, vzala jsem v potaz to, že jeden ze Sedmibojařů udělal něco navíc, pak šel výš. A v tomto mi přišlo praktické, když Sedmibojaři měli přidanou hodnotu, protože u mě se jim to mohlo jedině vyplatit a v průběhu Sedmiboje skutečně mnohdy vyplatilo.

A teď ještě proč říkám slovíčko "přímo" - mohu si nastokrát říkat, že nebudu tohle či támhleto brát v potaz, ale samozřejmě že tím budu ovlivněná, když už to tam jednou je. Utváří to celkový dojem, podvědomě se to člověku vkrade do smýšlení o úkolu, ať chce nebo ne. Takže určitě, do jisté míry to na mě mělo i nepřímý vliv a i v tomto směru to pro Sedmibojaře jistě bylo prospěšné. Samotnou by mě zajímalo, kolikrát jsem dala o něco výš práci s něčím navíc s dojmem, že to byly racionální důvody, a kolikrát to ve skutečnosti bylo dílo právě toho podvědomého úsudku. *zamyšleně se usměje*

*

Corvinus Declaratio: *vykulí na slečnu oči a škrábe na pergamen odpověď co jí síly stačí* Za dobu Vašeho působení na hradě znáte, jak někteří studenti, kteří se účastnili letošního Sedmiboje, tvoří. Podařilo se Vám někdy díky tomu odhadnout, čí která práce je?

Larrie Larstonová: *přikývne* Určitě, podařilo se mi to odhadnout poměrně často, ale nenechávala jsem se tím ovlivnit - stoprocentní ty odhady nebyly nikdy a navíc, jak jsem už říkala, to nehrálo vůbec roli. Jak už říkala kolegyně Bela, tohle nás beztak nemělo zajímat.

Už jsem naťukla ty nálady jednotlivých prací. Nedokážu je dost dobře verbalizovat, ale zkusit to mohu, takhle po klání, mimo soutěž. *poposedne* Pana Jamese - když už díky ničemu jinému, poznáte ho zcela spolehlivě podle jazyka. Takový um a cit pro hrátky se slovy, takové charakteristické plynutí jazyka, to se nedá zapřít. Jeho práce navíc měly vždy nadhled, jiskru, a nápadově dokázaly vždy přinést něco opravdu neotřelého. Slečna Cerridwen - profesionální a precizní práce, promyšlené do detailu, čišela z nich chladná inteligence a vlastní názor, často provázané jakousi nevysvětlitelnou mystikou. Ohromně uhrančivé, vyvolávaly ve mně vždy jakýsi děsivý respekt, byly důstojné a obdivuhodné. Slečna Niane - tu by člověk nalezl mezi tisíci. Ze všech Sedmibojařů pro mě nejvíce vyčnívala. Když šli všichni ostatní doleva, šla ona doprava, kde všichni ostatní běželi, ona stála a naopak. Její práce mi přišly nejoriginálnější, neuvěřitelně osobité. Když jsem při čtení prací narazila na něco, co bylo geniálně mimo mísu (v dobrém slova smyslu), bylo to jasné. A u Niane podobně jako u Jamese - nádherný jazyk. A slabost pro svět HP a jeho kontext. A jakási neobjasnitelná moudrost a poselství. Slečna Anita - pro ní mi přijde charakteristická čistota. V jejích úkolech se nádherně promítala její klidná, vřelá a poctivá povaha. Ze všech tří havraspárských Sedmibojařů jsem právě ji nejlépe poznala podle jakési charakteristické modré záře úkolů. Možná proto, že slečna Anit je pro mě v mnoha směrech takovou Roweninou reinkarnací, kdo ví. Její úkoly měly jakousi niternou hloubku. Ne nutně v detailech nebo množství informací, ale v tom nitru. Slečna Esperanza - jednoduše - lví práce. Z prací, kde mezi řádky bujela bojovnost a zapálenost, nadšení a horlivost, zkrátka pravá godrikovost, to byl krásný podpis slečny Espe. V jejích dílech jiskřily ohnivé plamínky, hřály, opět - nedokážu lépe popsat. Podobné odhodlání vyzařovaly práce slečny Safiry - tady to ale byla bojovnost jezevčí, jiného druhu než slečny Esperanzy. Bylo tam více naléhavosti, více zemitosti, či jak to říct, méně té plamenné charakteristiky. A taková typická odrůda snahy, protkaná celou prací, která působila ohromně pozitivně. Slečna Em - tu jsem již naťukla výše, pro mě jednoznačně nejpozitivněji laděná Sedmibojařka. Její práce mě rozzářily. Nemohu soudit, jak to bylo, ale na mě vždy působily jako práce někoho, kdo si šel Sedmiboj opravdu užít, kdo se chtěl ozkoušet, hravě pracoval se svými nápady, byl jemně originální. Její díla působila hrozně nenuceně, donutila mě na pár okamžiků zapomenout, že tady krvelačně bojuje dvanáct studentů o prvenství a věčnou slávu. Byla to díla, která mě vzala někam jinam, pobavila a řadila se mezi ty, díky nimž budu mít na letošní Sedmiboj skvělé vzpomínky jako na klání, v němž byla ústředním tématem ne soutěživost nebo rivalita, ale zábava. Všech. Když už jsme u té zábavy, nemohu nezmínit slečnu Barbaru - milovala jsem její práce. U ní jsem se skoro nejhůře krotila, co se subjektivní náklonnosti k dané náladě týká. Slečna Barb prostě a jednoduše byla sympatická. Našla jsem sympatický úkol, kde byl vtip, kde byla legrace a odlehčení, kde byly chytré myšlenky, ale hrozně moc šmrncu a jiskry, a bylo jasno. Chybělo už jen to žabí zakvákání. Opravdu nádherná díla, která si mě pravidelně získávala. Slečna Elizabeth - pro mě vždy ztělesňovala jakousi klasičnost, ale v dobrém slova smyslu. V ní si představuji prototyp Sedmibojaře, soutěžícího v náročném klání, který se pere s vervou a klidem, s obrovskou vytrvalostí, ke kterým je snadné vzhlížet. Kdybych měla o Sedmiboji číst v knihách JKR a měla si představit některého ze soutěžících, na mysli by mi pravděpodobně vytanula postava velice podobná slečně Eliz. Slečna Elizabeth měla hrozně milé, jiskrnné nápady, bavila mě číst. A podobně jako u slečny Anit, ale přeci jiným způsobem, u ní byla cítit taková poctivost. Nedokážu to merlinužel blíže popsat, u ní jde hodně o pocity. Slečna Darkness - měla opět úkoly, ve kterých byl určitý charakteristický humor. Skrze některé hlášky, výroky a peprnosti, které úkolu dodávaly šmrnc, byl znatelný její podpis. Přesto v úkolech snoubila i vážnost a často tam byla určitá niternost. Ne osobní, ale taková, která značila citlivost v povahách ostatních, která dokázala postavy podat realisticky, ale racionálně. Další jezevčí slečna, Ciline, ta byla výborným kvítkem! Podobně jako u Niane byly její úkoly dokonale potrhlé, měly skvělé nápady, občas trochu roztěkané, ale takové, které značily obrovskou svobodu ve fantazii, která se těžko kočíruje. Práce slečny Ciline pro mě zářily sluncem, které si hraje s paprsky, sem tam vrhne světlo, sem tam stín, stále se hýbe, těká. A konečně, jako třešinku na závěr jsem si nechala slečnu Katelyn. Chudák slečna, asi tak bych to řekla. Její tvorba je mi nejbližší, protože se nejvíce blíží postojům, které bych k úkolům měla já. Takové to niterné spojení mě a slečny Katelyn, to naladění na podobnou vlnu, bylo známé a z toho asi vznikaly i jedové řeči o tom, že jí určitě nadržuji a že to všichni uvidí, až se uveřejní síň čísel. Nu, síň se uveřejnila a jak vidno, slečně Katelyn jsem ze Sedmibojařů ublížila v porovnání s ostatními porotci skoro nejvíce, což mě samotnou vyděsilo. Od ní jsem se odprostit nedokázala. Tak jako jsem v ní viděla velkou část sebe a svého vlastního naladění, zrcadlily se mi v ní i mé vlastní chyby, na které jsem byla háklivější. Nemyslím, že bych vůči ní byla nějak nespravedlivá, ale určitě to u mě neměla lehké. Z toho niterného důvodu nechci a nemůžu hodnotit její práce náladově, nebylo by to správné. *pousměje se* A to je vlastně v kostce, tedy spíše pořádné kostě, takové shrnutí toho, jak jsem to vnímala a čím byli Sedmibojaři charakterističtí pro mě. U žádného to tak nemusí být ve skutečnosti, jde vážně spíše o ty subjektivní dojmy a pocity, které jsem dosud nikde neventilovala a snažila se držet stranou i od samotného hodnocení a komentářů. Takže to už jen tak spíš mimo hru. *usměje se a lokne si ležáku*

*

Corvinus Declaratio: *spokojeně poslouchá slečnin megamonolog a připravuje další otázku* Jak už jste naznačila výše, dělala jste si vždycky hierarchii prací s odůvodněním umístění jednotlivých prací. Stalo se Vám ale někdy, že se Vám líbily dvě nebo i více prací tolik, že jste jim chtěla dát stejný počet hvězdiček? Podle čeho jste se nakonec rozhodla?

Larrie Larstonová: *trochu se zachmuří* Stávalo se to, merlinužel, ač je to asi nevyhnutelné. V takových chvílích jsem dělala dvě věci - jak jsem už říkala, koukala jsem, jestli má některá z prací něco navíc. Nu a druhá věc - porovnávala jsem už opravdové banální detaily. Soutěžícím může občas přijít, že je těžké se porotě zavděčit, že co se jim líbilo tam, nelíbí se jim tady. Že  vypichují naprosté blbosti. Merlinužel vždy záleží na kontextu. Co funguje tady, nemusí fungovat jinde. Ale hlavně - když máte ty práce opravdu seřadit dobře a hodnotně, začne být nutné, abyste si všímali i těch "blbostí". Sama jsem to nepochopila, dokud jsem si to nevyzkoušela. Nejednou jsem v komentáři musela chtě nechtě zmínit něco, co pro mě primárně nebylo ani tolik důležité, ale začalo to hrát roli ve chvíli, kdy se jednoznačnost umístění vytrácela. Ač to mnohdy vyznělo, že s tímhle jsem měla smrtelný problém, vůbec to tak být nemuselo. Smrtelný problém jsem měla v rozhodování mezi dvěma pracemi a tahle jedna věc dokázala rozhodnout. Takže určitě, kolize dvou prací v kvalitě byla vždy oříškem. *povzdechne si*

*

Corvinus Declaratio: Radila jste se někdy při hodnocení s ostatními porotci, nebo jste naopak dávala přednost pouze vlastnímu úsudku?

Larrie Larstonová: *vrtí hlavou* Nene, neradila jsem se. S Nicholasem jsme luštili v druhém úkolu runy slečny Barbary, ale to byla spíše formální záležitost, ne otázka úsudku. Kouzlo poroty Sedmiboje mi přijde právě v tom, že se mohou sejít čtyři úplně odlišné osobnosti, které se neovlivní a každá má zcela jiný pohled. Když jsem si nebyla v něčem jistá, ptala jsem se organizátorů, ale jinak jsem držela úsudek sebe i svých kolegů soukromý. Když už pro nic jiného, tak hlavně z toho důvodu, aby byl zachován duch, ve kterém se porotcování Sedmiboje neslo v dřívějších letech. I když určitě, diskutující porota zní v tomto klání jako zajímavá výzva! *usměje se*

*

Corvinus Declaratio: To určitě ano, třeba nás něco takového čeká v dalším ročníku Sedmiboje. *usměje se* Nyní po skončení celého klání, můžete určit jednu práci ze všech, která se Vám líbila úplně nejvíce?

Larrie Larstonová: *směje se* To je další záludnost, tedy uf! A tady bohužel zklamu - nedokážu. Když to zkouším, v podstatě vyjmenuji sedm prací, které jsem v jednotlivých úkolech hodnotila na prvních místech. Na prvním místě pro mě nikdy nebyla práce, na kterou zapomenu nebo která ve mně nezanechala něco hlubšího. Nebo která by mi nepřišla jako klenot historie sedmibojařských prací, jako jedno z nejlepších děl vůbec. Takže merlinužel - prací bych dokázala vyjmenovat sedm - první a šestý úkol slečny Cerridwen, druhý a třetí úkol slečny Niane, čtvrtý a pátý úkol pana Jamese a sedmičku slečny Barbary. A nedokážu zkrouhnout toto číslo ani o píď. To víte, to je ta magická sedmička. *zakření se*

*

Corvinus Declaratio: *oplatí slečně Larrie zakřenění* To chápu, chtěla jsem zkusit, jestli z Vás vytáhnu jedno jediné jméno, ale je jasné, že to musí být hrozně těžké. Mám pro Vás už jen poslední otázku. Letošní Sedmiboj už skončil a další je v nedohlednu, ale i tak bych se chtěla zeptat, zda je něco, co byste vzkázala studentům, kteří uvažují, že se do příštího Sedmiboje přihlásí?

Larrie Larstonová: Vzkázala bych jim jedno - jděte do toho po hlavě. Sedmiboj je obrozující zkušeností, strašně moc se v něm o sobě dozvíte, ještě více se naučíte, a když zaujmete ten správný přístup, bude to jeden z vašich nejsilnějších hogwartských zážitků, na který budete dlouho a rádi vzpomínat. Já z Hogwarts nyní odcházím, ale Sedmiboj a to, co jsem při něm zažívala, nehledě na výsledek, ve který to ústilo, beru jako jedno z nejkrásnějších období na hradě vůbec, které si budu pamatovat ještě dlouho i jako mudlovská Larstonová. A pokud nebudete soutěžící, pokud se nepřihlásíte nebo pokud vás nevybere pohár, jděte do toho po hlavě jinudy. Pište o Sedmiboji, vytvářejte kolem něj atmosféru, těžte z toho, že někdo se pro hrad snaží vyrobit takové pozdvižení, protože pro organizátory je to hříšně mnoho práce, které skoro není možné si představit, a protože Sedmiboj si tu atmosféru zaslouží. V druhém ročníku Sedmiboje mě pohár nevybral, ale založila jsem tehdy první Sedmibojařský zpravodaj, ještě umolousaný a v plenkách, ale podívejte, v co ten mrňousek vyrostl. A z organizace prvního SZ mám krásné zážitky, Sedmiboj vám jakožto redaktorům dá zase úplně jiný úhel pohledu. Nebo prostě a jednoduše fanděte - sledujte to, vychutnávejte, užívejte. Bavte se, protože to je to nejdůležitější a protože když se budete bavit, budou Hogwarts dlouho ještě dlouho kvést. Tak. Howgh, teď už mohu po takovém nekrologu definitivně vlézt do hogwartské rakve. *zahihňá se*

*

Corvinus Declaratio: *zapisuje na pergamen poslední slova a culí se* Slečno Larrie, mockrát Vám děkuji za tak obsáhlé a vyčerpávající odpovědi a rovněž za Váš čas. Přeji Vám mnoho štěstí a úspěchů ve Vašem dalším počínání. *zářivě se na slečnu usměje*

Larrie Larstonová: *usměje se široce na šikovnou redaktorku* Slečno, to já děkuji vám, že jste mi tu při tom stařeckém žvanění neusnula a vašemu brku, že se nenechal ukecat k explozi. A moc děkuji za tak krásný poslední rozhovor, bylo mi ctí. *ještě jednou se usměje a zvedne se k odchodu*

***

Myslím, že nám slečna Larstonová prozradila úplně vše, i když jak mi sama řekla mimo rozhovor "má hromadu co žvanit naprosto ke všemu", takže přece jen možná ještě něco zůstalo utajeno. Po takto obsáhlém a detailním rozhovoru už není třeba nic dalšího dodávat, doufám, že jste si ho užili stejně dobře jako jsem si já užila rozhovorování se slečnou Larrie.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář