Labyrintové legendy V. - Přátelské odloučení

Na malou chvíli jsme se odmlčeli s legendami o Sedmeru, ale páté pokračování je již připraveno! Užívejte prázdnin, usaďte se pohodlně do svých křesel a vychutnejte si vyprávění Hremma.

„Mé jméno je Hremm a jak jistě víš, jsem patronem Pokory. Má ctnost nás učí úctě k okolnímu světu, respektu a moudré zdrženlivost, proto projevím respekt vzácnému času a začnu se samotným příběhem, co říkáš?“

*Už s první větou začal havran na tištěném plátku cupitat po zábradlí sem a tam, křídla způsobně založená za zády, aby vynikla jeho figura nápadně připomínající důležitě hovořícího profesora.*

„Víš, že ptáci mívají z výšek mnohem větší respekt, než stvoření, která nemají křídla? Umění létat, svoboda od pevných pout země, to je výsada, které si každý z nás nesmírně váží. A opravdu vážit si můžeš jen toho, k čemu chováš patřičnou úctu. Ale o tom jsem myslím mluvit nechtěl… ano, pokora. Tedy…“

*Havran se na okamžik odmlčí a chvíli nad něčím uvažuje.*

„Vysvětlím ti to názorně. Dobře si zapamatuj, co se ti honí hlavou, když hledíš tam dolů, odkud jsi celým životem došel až sem. A teď se podívej tam nahoru, na cestu, která tě teprve čeká.“

*

„Tak tohle je ta pokora,“ oznámí Hremm jako by ti zrovna četl myšlenky.

„Přesně tento pocit kdysi chyběl téměř dokonalé čtveřici havranů. Vedeni rozhodností, vždy vybrali správnou cestu. Provázeni moudrostí a důvtipem, pokaždé překonali všechny překážky. Hnáni cílevědomostí, pokořili každý cíl. Bylo to neuvěřitelné, nic je nemohlo zastavit, znal je celý svět a jejich sláva rostla s úspěchy, kterých neustále přibývalo. Přesto, nebo spíš právě proto, mělo jejich společenství jednu obrovskou vadu na kráse. Chyběla jim pokora. Neobtěžovali se obdivem, neznali bázeň nebo pochybnosti. Mohlo by se zdát, že rozhodný Woron vnese mezi havrany trochu rozvahy, že si alespoň díky němu udělají čas na zvážení svých sil a schopností, že budou občas zdravě váhat a nevrhnou se po hlavě do každé výzvy. Ale ve skutečnosti na to nikdo ani nepomyslil. Woron pevně držel uzdu každého rozhodnutí, krom jednoho. O tom, že v jejich životech už nemá pokora místo, byli pevně přesvědčeni všichni. Havran rozhodnosti se tak dobře staral o to, aby skupina neupadla v nebezpečí špatnými úsudky, že přestali soudit sebe samotné. Byl to velice nebezpečný stav, mnohdy se jim nevymstil jen proto, že při nich stálo štěstí.“

*Po kratší odmlce, jako by čekal, až otočí stránky v knize, pokračuje*

„Tou dobou létala po světě dvojice havranů, obdařených všemi ctnostmi, které slavné čtveřici chyběly. Já a Ouzel, patron skromnosti. Naše ctnosti jsou si tak podobné, jedna pro druhou je natolik důležitá a každý, kdo jimi vládne, má pro podobného tolik pochopení, že nás prakticky nešlo rozdělit. Křižovali jsme svět společně, doplňovali se a snažili rozdávat skromnost a pokoru každému, kdo jí byl schopen. Ne že by takových bylo moc… Byli jsme si v povahách neuvěřitelně podobní, lidé si nás pletli a ani se tomu nedivím. Pro mnohé vypadá jeden havran stejně jako druhý a největším rozdílem mezi námi bylo snad to, že Ouzel nesnáší semínka slunečnic. Kdysi mu jedno zaskočilo… Tedy, náš tehdejší život se ti z mého vyprávění může zdát ideální. Naneštěstí, ač jsme prosazování svých ctností věnovali všechny své síly, čas, snahu i odhodlání, naše činy zdaleka nepůsobily tak, jak bychom si přáli. Byli jsme skromní, nechtěli jsme pohnout celým světem, netoužili jsme po velkolepém úspěchu a nehynoucí slávě. Jako ti čtyři. Chtěli jsme jen učit pokoře a vědět, že se naše snaha neminula účinkem. Nechtěli jsme plody své práce sklízet, jen vidět, jak zrají.
Jak už jsem ale zmínil, osud nám nebyl nakloněn, čím méně se nám dařilo, tím více nás zraňoval pocit, že ztrácíme v očích okolního světa význam. Že jsou naše snahy bezúčelné. Stálo nás to mnoho odhodlání, ale rozhodli jsme se pro rázný krok. Zrazeni vlastním očekáváním, usmysleli jsme si, že potřebujeme změnu. Velkou, citelnou, která nám zavdá náměty k úvahám nad sebou samými a nad tím, co děláme. A tak se, po letech, nerozlučná dvojice Hremm a Ouzel rozdělila. Našli jsme si křižovatku, na níž se naše cesty mohly rozejít. Každý jsme se vydali jinou, poprvé v životě byl každý sám. Nebylo to žádné smutné loučení, žádná rozepře, co rozerve nitky přátelství. Slíbili jsme si, že oba vytěžíme z dlouhých chvil samoty co možná nejvíc. Že se naučíme lépe vnímat své vlastní schopnosti a okusíme, jakou sílu nám ve skutečnosti dává jednota, o kolik slabší budeme jeden bez druhého. A pak, až nastane správná chvíle, se znovu setkáme. Smluvili jsme si místo, datum i čas a bez rozloučení od sebe odlétli. Bez rozloučení, protože jsme se nikdy nechtěli skutečně rozdělit. Můžu říct, že nám chvilka samoty prospěla. Mnohé jsme si uvědomili, mnohé přehodnotili. Ale především, a to tě jistě zajímá nejvíc, jsme už nikdy nebyli sami dva.“

*

Dostáváme se do poloviny příběhu a zde jako vždy uděláme pauzu, protože právě v tento moment soutěžící dostali úkol. Hremm a Ouzel je dvojka skutečně jedinečná. Úkolem soutěžících bylo zamyslet se nad tím, zda i oni mají v sobě dost pokory a skromnosti na to, aby mohli být součástí podobné dvojice, podobného přátelství. Chcete si tato díla přečíst? Smůůla, žádná nejsou! Ale čím méně soutěžních děl, tím více příběhu, zpátky do něj!

*

*Havran počká na přikývnutí a nadšeně spustí.*

„Jak víš, odlepil jsem se od svého nejdražšího společníka, Ouzela, a nějaký čas létal životem osamocen. Mnohé jsem si ujasnil, mnohé si uvědomil a mnohé nalezl. Nebyly to jednoduché, ani příliš radostné časy, ale byly nevídaně poučné a dodnes jsem jim za to vděčný. Nebyly to však jen myšlenky, co mi osud nastražil do cesty a co mi dovolil poznat. Nadnesl jsem ti, s jakými problémy se tenkrát potýkala slavná čtveřice havranů. A také to, že si jich nebyli vědomi. Mimo to jsem ti prozradil, že se cesty Ouzela a mne rozdělily z neúspěchu, oba jsme chtěli poznat nové obzory. Jedním z nových obzorů, tím, čím mi osud zkřížil cestu, bylo právě drobné společenství vážených havranů. Potkal jsem je na jedné ze svých toulek, jakási náhoda nás svedla dohromady a zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že bychom se jakkoli dávali dohromady. Bylo to jen jedno z mnoha setkání, havran potká na svých letech mnoho havranů. Zabředli jsme spolu v nenucený rozhovor o ničem, ale velice brzy mi večer ukázal, že možná čelím nové výzvě.“

*Hremm pokýve hlavou, na okamžik vzlétne, aby si protáhl křídla a usedne na okraj stříbrně vířící myslánky.*

„Totiž, už jsem říkal, že čtveřice sama byla vůči problémům slepá. Nezdálo se jim, že by nějak zvlášť postrádali pokoru. Měli problémy a rozepře, to ano, ale netušili, proč tomu tak je. Musím říct, že si mne od první chvíle vcelku vážili, byli moudří, to se jim nikdy upřít nedalo, a uměli ocenit povahové rysy druhých, bylo-li na nich něco cenného. Ale to bylo vše. Já v nich naopak nedostatek pokory viděl. To, co na nich ostatní obdivovali, jsem poznal jako nezdravou a nebezpečnou část povahy. Vedli úspěšný a hrdinský život, bylo víc než jisté, že jim dřív nebo později dá ochutnat sladké pýchy a že je lapí do jejích pavučin. Snad to ani nebyla jejich vina, přeci jen, jsou to jenom havrani, nikdo není bez chyby. Jak říkám, spatřil jsem v nich jaksi nepopsaný list. Povahy, kterým bych mohl prospět. Onu novou příležitost rozdat trochu mé ctnosti, tu příležitost, po které jsem tolik toužil a kterou jsem tak horlivě hledal. Zdálo se to být úkolem nesmírně těžkým, ale naprosto jedinečným. Ani na chvíli jsem tedy neváhal. Dovolil jsem se havranům, zdali bych s nimi nemohl několik dní cestovat. Nebyli proti a já si s nimi podal křídlo. Chtěl jsem se utvrdit ve svém odhadu a nalézt vhodnou příležitost… ono oznámit tak vznešeným havranům, že jsem je přišel převychovat, to není jen tak.

No, tedy, vím, že to zní trochu neskromně. Jako bych jen já věděl, co je dobré, a měl právo mluvit každému do duše. To se rozumí, že to tak ve skutečnosti nebylo. Dokonce jsem nebyl ani tak suverénní a namyšlený, abych začal dělat pořádky sotva se někde objevím. Jak jednoduše naše setkání vypadá, o tolik těžší doopravdy bylo. Potýkal jsem se s obavami, pochyboval jsem o svém umění přimět druhé k pokoře. Nevěděl jsem, zda dělám dobře. Jestli mé jednání není příliš v rozporu s mou povahou. A jestli není příliš troufalé, plést se mezi havrany. Ale byl to skutečně lákavý úkol a já jen nedokázal odmítnout. Nyní se můžeme ponořit do myslánky, pojď.“

*Havránek, ještě dřív než ty, vklouzne pod stříbrnou hladinu. Nedočkavě se ponoříš za ním. Z šedivých šmouh se před tebou okamžitě vykreslí tmavý, špinavý kout. Rozbořené zdi z hrubého kamení do něj nepustí světlo a na zemi se válí mokré listí. V rohu stojí černý havran, dokonalá, ale mladší kopie Hremma. Na hlavě má přilepený list a zrovna se ze všech sil snaží urovnat si rozčepýřená pírka. Když se otočíš, uvidíš o notný kus dál vášnivě diskutující skupinku havranů. Všichni, kromě Starouška, vrhají zlostné pohledy do kouta a divoce mávají křídly. Staroušek do kouta hledí jako ve snu, jako by své společníky vůbec nevnímal.*

„Tohle,“ ozve se kousek vedle tebe současný Hremm, „je vzpomínka, která se udála zhruba deset vteřin potom, co jsem jim oznámil svůj ušlechtilý záměr naučit je pokoře. Pravda, mohl jsem použít mírnější slova… ale já chtěl zesílit efekt. Což se mi povedlo, vrhli se na mě všichni, Staroušek ne, protože si nedávno zvrtnul drápek a nechtělo se mu prát. Vůbec se jim nelíbilo, že jim vytýkám vlastnosti, o kterých byli skálopevně přesvědčeni, že jimi oplývají. A už vůbec ne to, že bych jim měl mluvit do života. Jak vidíš, chvíli mě docela hezky nenáviděli. Zvlášť po pár dnech, kdy jsme si začínali docela rozumět. Jak si ale můžeš všimnout, Staroušek tolika emocemi neoplýval. Život ho totiž mnohé naučil. Moc dobře věděl, že se k němu přidali již tři havrani a každý z nich byl jen a jen ku prospěchu. Ostatní to jistě věděli taky, ale nechali se příliš strhnout napjatou atmosférou chvíle.“

*Najednou havran zmlknul. Chvíli nechápeš proč, pak ale vidíš, jak Staroušek rázným gestem ukončil štěbetání mladších havranů. Tázavě se na něj všichni zahleděli. Moudrý havran se odlepil pohledem od mladého Hremma a krátce se vpil očima do ostatních. Trochu zkroušeně kývnul a jeho očima se cosi mihlo. Pak začal pomalu, tiše něco krákat. Mluvil dlouho a nikdo se mu neodvážil skočit do řeči, i když se k tomu každý několikrát nadechoval a bylo vidět, že jim jeho proslov není zrovna po chuti. A nakonec, když krákání utichlo, se všichni otočili na mladého Hremma. Chudák o krůček ustoupil, tak upřené pohledy vypadaly děsivě. Staroušek ukázal křídlem na Hrabana. Ten se dlouhou chvíli k ničemu neměl, zlostně shlížel na svět před sebou a ani se nehnul.*

„Běž!“ zaskřípal Staroušek a havran na jeho slovo konečně zareagoval. Pomalu přicupital za rozcuchaným Hremmem, zobákem z něj sundal listí a zamrkal.

„Takto mě přijali mezi sebe,“ spustil zase jediný skutečný havran.

„Staroušek si uvědomil, že má slova nejsou jen prázdná a urážlivá, že snad na nich skutečně něco bude. Rozhodl se dát mi šanci. A především, dát šanci jim, čtveřici havranů. Možná hned nepoznal, že jim pokora skutečně chybí. Ale nevyloučil to. Udělal ten vůbec nejdůležitější krok, přiznal sobě i svým přátelům, že třeba nejsou tak dokonalí, jak si o sobě myslí. Otevřel mi tak novou cestu, k novým přátelstvím a k novým činům, v nichž mohla pokora spokojeně kvést a měnit náš svět k lepšímu. To je vše, od těch dob už jsem od havranů neodešel, ukázalo se, že mne skutečně potřebovali. A já potřeboval je, víc, než bych si kdy přiznal.“

*Vzpomínka se rozplynula. Šedivý svět zmizel, ukázalo se opět původní místo a jen lehký vánek ti připomněl, že stále držíš v ruce výtisk Corvina Declaratio.*

Zde Hremmův příběh končí. Jak to ale ve stejnou dobu bylo s Ouzelem? Jakých úspěchů dosáhl na svých cestách on? Sledujte pravidelně letní vydání Corvina Declaratio a brzy se dočkáte!

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář