Bájní tvorové řecké mytologie podruhé

Jsou to horští a lesní démoni, průvodci boha Dionýsa. Byli nezbední, prohnaní a prostopášní, dotěrní a vždy veselí, zajímali se jen o víno a ženy a s tím související požitky. Pokud nepásli dobytek nebo neproháněli nymfy, bavili se tancem a hudbou. Jejich oblíbenými nástroji byly flétny, sýringy, cimbály a kupodivu i dudy.

Lidi neměli příliš v lásce; někdy před nimi utíkali, jindy je zas strašili nebo přepadávali. Z mytologických bytostí se nejlépe snášeli se silény a pany, s nimiž je někdy lidé ztotožňovali. Z bohů měli nejraději Dionýsa a mnozí se k němu hlásili i jako ke svému otci. Jiní zas prohlašovali za svého otce boha Herma, ale většinou se o svůj původ nestarali.

Podle starších představ měli satyrové kozlí nohy a uši, tupý a široký nos, naježené vlasy a růžky na čele. Později dostali téměř lidskou podobu a jejich původní vzhled připomínaly jen kozlí uši a růžky.

Laistrygóni byli lidožroutští obři na dalekém západě. Tělesnými rozměry se podobali Kyklópům, ale narozdíl od nich žili ve městech, měli sněm a vládl jim král. Znali také právo, ale protože byli nelidští, jejich právo bylo horší než bezpráví u lidí. Přesvědčil se o tom Ithacký král Odysseus, když na své cestě z dobyté Tróje do vlasti přistál u jejich pobřeží a vyslal k jejich králi Antifatovi posly. Ačkoliv poslové a vyslanci jsou u všech národů nedoknutelní, Antifatés si jednoho z nich klidně nabodl na rožeň a upekl k večeři. Ostatní Laistrygóni ho v tom následovali. Bez vyhlášení nepřátelství napadli Odysseovy lodě, rozbili je velkými balvany a vojáky, kteří nezahynuli v boji nebo na moři, zajali a snědli. Zachránila se jen posádka Odysseovy lodě, protože se při přistání nedostala až ke břehu. Na ní také Odysseus uprchl z dosahu moci Laistrygónů, aby o nich podal lidem zprávu, neboť jinak k nim předtím ani potom nikdo již nezabloudil.

Fantastická obluda, dcera stohlavého obra Týfóna a jeho manželky Echidny. Byla kombinací lva, divoké kozy a hada s dračí hlavou, měla obrovskou sílu a ze svých tří tlam chrlila oheň. Podle řeckých bájí žila v Lykii (ve vulkanické rokli Kragu) a jakmila ucítila člověka, vylezla ze svého doupěte a sežehla ho ohněm. Nakonec ji zabil hrdina Bellerofontés, který se k ní dostal na okřídlením koni Pegasu a z bezpečné výšky ji zasáhl několika dobře mířenými smrtícími šípy.

Podle některých básníků žila prý v podsvětí a hlídala tam se svým bratrem Kerberem vchod do Hádovy říše.


Jak vidíte, mezi bájnými bytostmi se neobjevují jen ty špatné a děsuplné příšery, mohou tam být i naprosto čistá stvoření sloužící dobru.

V příštím díle naší expedice do starodávného Řecka se podíváme na zoubek třeba Stymfalským ptákům či dryádám. Zůstaňte s Corvinem Declaratio!