Labyrintové legendy VI. - Bylo vás pět

Cesty Hremma a Ouzela se rozdělily. Zatímco Hremm našel Sedmero, Ouzel se také rozhodně nenudil. Sám Ouzel nám teď poví, co vlastně celou dobu dělal.

„Zdravím tě, Ouzel jméno mé. Jak jistě tušíš, je mi připisována skromnost. Řekl bych, že skromnost nebývalá, ale právě ta mi brání něco takového tvrdit… takže to o mne tvrdí jiní. Nicméně…

Nebudu tě dnes k smrti nudit slovy o skromnosti. Tedy budu, ale ne hned. Nejprve bych ti chtěl říct svou část příběhu, příběhu o setkání s havraním Sedmerem. I když to tenkrát bylo spíš patero… Dostalo se ti té cti vyslechnout si příběh dvou havranů, pokorného a skromného, který rád, a musím říct, že skutečně hezky, vypráví Hremm. Jen krátce, já a Hremm jsme bývali přátelé, nejlepší, jak jen dva havrani nejlepšími přáteli být mohou. A stále jsme, nikdy se nic nezměnilo. Jednou však nastala doba, kdy se naše cesty musely na čas rozdělit. Pro dobro naše i dobro druhých. Vylétli jsme každý svou cestou, k novým myšlenkám a novému poznání, s příslibem opětovného setkání. Povím ti svůj příběh.“

*Havran se pohodlněji uvelebí, v očích mu spokojeně zajiskří a povídá dál.*

„Na svých osamocených cestách jsem nasbíral nespočet zajímavých zážitků. Vyprávět ti ale budu jen o jediném, poučném… ano, to bude ta méně záživná část, ale usínání se neboj, v nejhorším tě klovnu. Létal jsem tedy světem, jako obvykle, na všechny strany a hledal střípky zkušeností, lovil myšlenky a procházel labyrinty vystavěné osudem. Nebyl to špatný život, plnil svůj účel. Každým dnem jsem víc a víc poznával, urovnával si myšlenky. Ale můj přítel, Hremm, mi velice záhy začínal chybět. Víš, skromnost nedokáže žít sama. Nikdo nedokáže spoutat pýchu. Nejsme to my, kdo vládne patřičnou skromností. To naše okolí ji ovládá, tiše a nenápadně ji vyžaduje a očekává. Někdo nás musí hlídat, třebaže to nedělá vědomě, abychom byli skromní. A především, abychom se skromnosti mohli učit. Potřeboval jsem nutně společnost, ztrácel jsem bez ní správný pohled na své chování. Osud mi byl nakloněn, potkal jsem velice zajímavého havrana. Snad náhodou, protnuly se mé cesty s cestami havrana, v němž jsem od první chvíle spatřil skromnou duši a nesmírně pokornou povahu. Vlastně jsem chvíli nevěřil, že by takový skutečně mohl být. Ale byl. Musím říct, že jsem tolik skromnosti pohromadě ještě neviděl. Nebyl stejný jako já, byl mnohem, mnohem skromnější. Byl mi přímo výtečným společníkem, ale ne dlouho.“

*Tentokrát se Ouzel neodmlčí, aby poposedl, na chvíli mu klesne hlas, jako by sbíral sílu k dalšímu vyprávění.*

„Byl jsem z nového přítele nadšený. Má cesta dostala úplně nový směr a všechno slibovalo velké příležitosti učit se skutečné skromnosti. Čím déle jsem jej však znal, tím víc ve mně začínal klíčit pocit, že něco není v pořádku. Nikdy bych se neodvážil tvrdit, že se v otázkách skromnosti dokonale vyznám, ale povaha, činy i řeči mého přítele, zdály se mi čas od času poněkud podezřelé. Byly jednoduše příliš dokonalé. Jak už jsem řekl, nikdo nedokáže spoutat pýchu. Může se nám jen zdát, že to někdo dokázal. Ve skutečnosti ji ovšem nespoutal, nikdy žádnou neměl. Snad jsem byl hloupý, snad málo všímavý a příliš okouzlený tím, co jsem v každém tak zuřivě hledal, ale trvalo mi nepříjemně dlouhou dobu pochopit, co se mi na skromné povaze havrana nelíbilo. Postrádal sebedůvěru, jeho krokům chyběla byť jen špetka jistoty. Zdráhal se věřit svým myšlenkám, nepřikládal patřičnou váhu svým rozhodnutím, skrýval se před každou jiskřičkou hrdosti. Chybělo mu sebevědomí, ta potřebná a žádoucí troška pýchy, bez které je skromnost bezmocná. Ten havran žádnou skromnost neznal. Říká se, že pýcha předchází pád. Ale ten kdo upadne, se bez ní nikdy nepostaví. A skromnost neznamená věčně ležet na zemi. Skutečná skromnost není falešná a lživá, není podbízivá. Nemá za úkol snižovat nebo popírat naše schopnosti či vlastnosti, skromnost znamená dívat se na ně střízlivě, uváženě, vidět je v pravém světle. Pomáhá nám nepřecenit své síly, stejně tak by ovšem měla hlídat, abychom je nikdy nepodcenili. Jedno bez druhého nemůže fungovat a nazývat se přitom skromností.“

*Ouzel tě zkontroluje, jestli není třeba klovnout, a když vidí, že ne, pokračuje.*

„Kdyby se Rowena nechala slyšet, že není nebývale moudrá, nevysloužila by si úctu za nevídanou skromnost. Jen opovržení za bohapustou lež. Ale nikdy, ani slovem, se nechlubila tím, že nebývale moudrá je. Nepovýšila by se nad jiné, neméně moudré čaroděje. Za to ta úcta k jedné z jejích ctností. Havran, kterého jsem znal, dokázal jen to první a považoval svá slova za důkaz největší skromnosti. Brzy jsme se rozešli, v dobrém a po mnoha dnech rozjímání nad otázkou skutečné skromnosti. Doufám, že jsem jej naučit všechno, co pokládám za důležité. A vím, že on naučil mnohému mě. Jeden druhému jsme otevřeli oči. Poznal jsem opravdovou váhu skromnosti a on odletěl skromnost hledat. Víc než kdy jindy jsem si uvědomil, jak tenká je hranice mezi užitečnou skromností a škodlivou hloupostí.“

*Havran se znovu odmlčí a vzhledem k tomu, jak významně na tebe hledí, patrně skončil.*

*

Ááá, jsme v polovině, úplně jsem zapomněl... Jak je u Labyrintu zvykem, v tuto chvíli byl zadán úkol. Byl prostý. Nakreslit Ouzelova společníka a vymyslet pro něj jméno. Pokud možno, to vše Skromně levnými pastelkami! Nedostavilo se nám však opět žádného vypracování, takže máte smůlu, ale pokud máte chuť, můžete tento úkol splnit teď a dílo zaslat do sovince Justinovi. A teď hurá pokračování!

*

„Když se rozešly mé cesty s cestami, kterými létal havran, jehož jsem zpočátku tak špatně odhadl, potřeboval jsem nějaký čas na nové myšlenky. Ta zkušenost byla neocenitelná, obrovská a plná poznání. To s sebou však neslo dlouhé přemýšlení. Vše jsem musel zvážit, se vším se smířit, uspořádat to. Leccos jsem musel překonat, něco jiného zas přijmout. Kupodivu, skutečně jsem to nečekal, mi samota velice pomohla. Myslel jsem, že bude nejlepší vyhledat Hremma, podělit se s ním o svůj nehezký zážitek. Doufal jsem, že s jeho pomocí své zklamání lépe snesu, že bude všechno snazší a rychlejší. Bylo by však příliš obtížné a zdlouhavé, vypátrat svého přítele. Do třídění myšlenek jsem se tedy pustil sám, abych nemarnil čas. Ostatně, samotu jsme si vymysleli sami. A dobře jsme udělali. Přemítal jsem o skromnosti, hloubal a hádal se se sebou samým, abych někdy v budoucnu nestanul před Hremmem jako havran se spoustou otázek a pochybností, ale jako havran s jasným názorem na to, co se stalo. Skutečně jsem měl tenkrát dobrý pocit, už jen z toho, že jsem si tuhle skutečnost uvědomil. Není na první pohled nějak zvlášť zřejmá, že?“

*Havran poprosí křídlem o chvíli strpení a polkne, aby mohl pokračovat.*

„Měl bych však vyprávět o tom, jak jsem se setkal s havrany. Nevím, jak moc k tomu mohu říct. Ve skutečnosti je to tak trochu Hremmova vina a on sám by mohl vyprávět daleko víc, než já. Jak dobře víš, přidal se k havranům o chvíli dříve, než já. Jak mi sám později vysvětloval, nebyly jeho začátky jednoduché. Sotva se mu povedlo přesvědčit své nové přátele, čím jim může být prospěšný, zjistil, že něco postrádá. Už bylo řečeno, že pokora nevydrží bez skromnosti. Alespoň, má-li něco dokázat. A Hremm toho chtěl dokázat hodně. Ležela na něm tíha důvěry, kterou v něj vložila čtveřice havranů a on věděl, že je nesmí zklamat. Přišlo mu tedy vhod, že se blížila chvíle našeho smluveného setkání. Chtěl, abych se k jeho novému společenství přidal.

Já tou dobou netušil, jak si Hremm vede. Spoléhal jsem na to, že si na naše setkání vzpomene a vydal jsem se na příslušné místo, kde jsem netrpělivě vyčkával jeho příchod. Skutečně netrpělivě, protože náš drahý Hremm sice nezapomněl na setkání, z hlavy mu však vypadlo ono místo a tak jej týden hledal. Naštěstí našel.

Jaké však bylo mé překvapení, když se na obzoru neukázal havran, ale havrani. Bylo jich pět a já, dodnes to nechápu, se polekal. Pojal jsem podezření, že si našel nové přátele a na schůzku si vzpomněl jen proto, aby se naposled rozloučil. Týden obav a čekání asi učinil své, pochopitelně tomu tak nebylo. Setkání to bylo radostné, představil mne havranům a rozhodně jsme si měli o čem krákorat. Ovšem, nebyla to jen samá radost. Stálo před námi velké rozhodnutí. Hremm viděl budoucnost vcelku jednoduše. Přidám se k nim, vezmou mne mezi sebe a poletíme dál společnou cestou. Jenže já viděl havrany poprvé v životě, oni viděli poprvé v životě mě a nikdo z nás nepočítal s takovou společností. Ne snad, že bychom proti sobě navzájem něco měli. Jen jsme si do životů vpadli poněkud nečekaně.“

*Ouzel mávne rukou k myslánce, zlehka do ní vklouzne a stříbrná hladina se za ním zavře. Následuješ jej i do hlubin vzpomínkového světa.

Vír vzpomínek tebou zatočil a ponechal tě stát na kraji jakéhosi útesu. Byl tak vysoký, že zuřivé vlny tlukoucí do skály kdesi tam dole, jen tiše šeptaly. Daleko za mořem zapadalo slunce a oblohou plula jemná oblaka. Šedivá skála plná kamení působila podivně stísněným dojmem, mnohem hůř však působil smutný havran. Seděl nešťastně na kraji útesu a hleděl kamsi do ztracena.*

„Neexistuje žádná zajímavá vzpomínka. Byly to chvíle plné přemýšlení, vysvětlování a krákání. Nic, co by stálo za to spatřit. Vybral jsem tu jedinou, která v sobě měla kousek názornosti. Vzpomínku na to, jak všechno dopadlo. Ten nešťastný havran, to je Hremm. Měl to velice těžké, kdybych se rozhodl, že nehodlám vstoupit mezi ně, musel by si vybrat mezi čtveřicí havranů a nejlepším přítelem. A padl by jeho sen, ten záměr s kterým na naše setkání přilétl. Myslím, že si nikdy neokloval drápky tak důkladně, jako tenkrát. Nikdy jsem jej neviděl nervóznějšího a nikdy nebyl tak plný obav. Seděl sám na útesu a nemohl nic, než čekat. Čekat, kolik k němu přiletí havranů.“

*Na chvíli přestal povídat, aby si prohlídl úchvatnou, ale příliš šedivou scenérii. Moře tiše šumělo a schoulený havránek na kraji útesu se začal třást zimou. Ouzel na něj soustrastně pohlédl.*

„Musel jsem se rozhodnout, zda si troufám na život s moudrými havrany. Nikdy dřív by mne to ani ve snu nenapadlo. Oni pak, považovali mě, věčně řečnícího o té protivné skromnosti, za dalšího havrana, který je hodlá poučovat o tom, co jim říkal Hremm. Pokora a skromnost si jsou opravdu podobné. Nedivím se, že je ta představa trochu děsila. Naše myšlenky, jejich nepochopení a moje rozpaky nás však vedly k netušeným závěrům. To, že neznali rozdíl mezi našimi ctnostmi, mi dávalo příležitost ukázat jim, jak se věci mají. Dávalo to tušit, že by mé služby mohli potřebovat. A oni byli zvědaví, ani jim se nepříčila myšlenka proniknout do světa jemných rozdílů mezi pokorou a skromností. Otázkou však bylo, zda nás společná cesta láká natolik, abychom se po ní rozhodli kráčet. No, já už pomalu zmizím. Těšilo mne, že si někdo vyslechl tento příběh. Je pro mne skutečně důležitý a nikdy na něj nezapomenu. Tak přeji hodně štěstí v dalším putování.“

*Ouzel ze vzpomínky zmizel. Aniž by dokončil vyprávění, jen se vypařil a nebylo po něm ani vidu, ani slechu. Namísto jeho hlasu však zaslechneš jiný zvuk, šumění křídel. Otočíš se po něm a příběh se ti najednou před očima dovypráví sám. Za Hremmem právě společně přilétá pět havranů. Vzpomínka se rozplynula.*

*

Tak takhle se to celé odehrálo. Osobně musím říct, že příběh Hremma a Ouzela patří k těm nejsilnějším. Bylo jich pět a teď už je z nich celá šestice. Chybí pouze jeden, příběhy dva. Ten první je o sedmém havranovi, druhý skrývá překvapení. Trpělivě čekejte a dočkáte se!

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář