Labyrintové legendy VII. - Zrcadlo zrcadlo, kdo je nejKrásnější?

Již šest havranů nám vyprávělo svůj příběh a zbývá už jen ten Vranův. Jak se tento vtipálek vlastně k Bratrstvu přidal? Dočtete se níže.

„Zdravím! Já jsem Vran, je ti ctí se se mnou setkat, já vím…“, ukloní se a zaváhá, jestli nechat chvíli ticha pro tvé obdivné hvízdnutí. Nakonec pokračuje.

„Jak ti jistě neuniklo, jsem patronem krásy. Pokoušel jsem se u bývalé primusky prosadit, aby mi oficiálně uznala titul patrona nevýslovné krásy, ale prý je to moc dlouhé. Inu, jsem tady, abych se s tebou rozdělil o vzpomínku. Byl jsem posledním havranem, kterého mělo bratrstvo opeřenců čest mezi sebe přijmout. Chceš vědět, co je k tak důležitému a moudrému kroku přivedlo? Jistě že chceš. Rád se chlub… totiž, rád ti vypovím svůj kousek příběhu. Můžeš se ponořit do mé vzpomínky, provedu tě.“

*Před tebou se objeví známá myslánka, stačí se ponořit...

S havranem na rameni nyní stojíš na liduprázdném náměstíčku. Okolní domy se ztrácí v mlze, těžko říct, jestli je zamlžená vzpomínka nebo svět v ní. Sotva metr od tebe však stojí překrásná, tiše syčící kašna. Velkolepé kamenné dílo, s nespočtem složitých sochařských výmyslů. Všechny ty kudrlinky, drobná jezírka, zákruty, záhyby, vodopády a výstupky právě obývá pět havranů. V jedné mělčině stojí mladší kopie Vrana, stejně jako dnes pečlivě upravený se nedá s nikým splést. Kolem něj sedí tři drobnější havranky a opodál, stranou jednoho z vodotrysků, poznáváš Starouška.*

„Jako bych skoro nestárnul, že?“ nadšeně se ti ozve u ucha. „Tady vidíš velice, opravdu velice smutnou chvilku. Bylo to na sklonku mého nového života. Loučil jsem se, musel jsem dát sbohem svým společnicím… skutečně krásné havraní dámy, že ano? Znal jsem je dlouho, létali jsme spolu asi dva měsíce. Jak ta prostřední uměla půlit dešťovky…“ za chvíli se zasní.

*Zatímco současný Vran mluvit přestal, ten vzpomínkový zrovna začal. Jeho dámská společnost ho však nenechala domluvit, zanedlouho se na nebohého havránka snesla ledová sprcha vyčítavého krákorání a jedna z havranek praštila Vrana křídlem po hlavě. Opěvovaná prostřední vztekle cvakla zobákem, otočila se k němu zády a pak odletěla. Za okamžik ji následovaly obě kolegyně, za stálého horlivého švitoření.*

„Ono to vůbec není, jak to vypadá! Bylo jim líto, že odcházím. Opravdu, musely nejmíň týden proplakat. Aspoň některé. No. Na tom nesejde… a beztak za to může Staroušek, já je chtěl vzít k šesteru havranů, někteří ani nebyli proti. Třeba Hraban neprotestoval, když se s jednou z nich zatoulal k tomu opuštěnému krmítku. Jen si to představ, nás havranů by pak bylo deset. Deset! Ale to néé, prý se nesmíme rozptylovat, prý se to nesluší, prý nevládnou patřičnými ctnostmi. Měly tak krásně tvarovaná křídla, o pařátcích ani nemluvím, a on to nepovažuje za ctnost! Hlavně, že je chytrý. Vidíš, tamhle na mne čeká. A podívej, jak se baví tím, že se na mě havranky rozzlobily! No, vzpomínka pomalu končí. Teď někdy, teď, s ním odletím vstříc novým zážitkům a stanu se právoplatným členem nyní už sedmera havranů.“

*Havrani spolu skutečně beze slova vzlétli a ztratili se v okolní mlze. Vzpomínka se rozplynula, křehká mozaika šedých šmouh se vpila do tmy.*

„Teď mě tak napadá, že jsem ti chtěl původně ukázat něco jiného. Já nejdřív mluvil o tom, jak jsem svým příchodem spasil Sedmero, že? Hm, to se nám to kapku vymklo. To bude ovšem problém, já si nachystal jen tuhle vzpomínku, přišla mi lepší, bylo v ní vidět, jak mi to sluší a jak hezké havranky jsem okouzlil. Nevadí, budu vyprávět neobyčejně barvitě, to vzpomínku určitě nahradí.

Tak teda, Sedmero, tehdy ještě čítající šest havranů, bylo ctnostmi přecpané k prasknutí. Jedna lepší než druhá, ale to hlavní jim chybělo. Chyběl jim kousek v každém směru vytříbené dokonalosti. Takový ten havran, který je ozdobou každé společnosti, klenotem každého hnízda. A osobnost těchto vlastností se špatně sháněla, ono nás bylo málo. Těžko říct, jestli si havrani našli mě, nebo já je. Osud nás tak nějak spletl dohromady. Samozřejmě, já byl velice oblíbený, švitořilo se o mně na každém rohu, nebylo těžké tak známého havrana najít. Důležité je, že skutečně cítili, jak moc jim chybím. Já to pochopitelně poznal mnohem dřív. Ne snad, že by byli stejně slavní jako já, ale přeci jen, něco jsem o nich zaslechl.

Zde jsem své původní vyprávění přerušil a zadal soutěžícím úkol. Přijít na to, jak vypadá pravá nepovrchní havraspárská Krása. Zveřejním zde odpověď od Lorein Marvel.“

Úvahu na toto téma bych spíše nazvala Havraspár a krása. Když se podívám po celé havraspárské koleji, všude jí vidím. Nejvíce však září z tváří modrých studentů. My modří máme totiž v sobě tu největší krásu schovanou. Jak vypadá ta krása? Odpověď na tuto otázku či hádanku je naprosto jednoduchá. Ostatní vnímají krásu vnějšku. Pozorují oči, vlasy, chůzi nebo i styl a barvu mluvy. My ne, my na vnějšku nemusíme být krásní a okouzlující, nám bohatě stačí, že jsme krásní uvnitř. Protože ta vnitřní krása je daleko lepší a kouzelnější než všechny barvy duhy. Naše krása je moudrost, chytrost, velkorysost, ochota pomáhat bez nároku na zisk, jsme prostě krásní. Už to vidíš? Podívej se pořádně. Když potřebuješ pomoci, jsou tu modří, když si nevíš rady, jsou u tebe první havraspárští.
I ten nejkrásnější kouzelník či kouzelnice na světě mohou být uvnitř zlý, krutý a nepřátelský. Takovému člověku se barví duše dočerna, ale my, my jsme modří. Modrá je uklidňující, modrá přináší inspiraci, modrá je barva nekonečného oceánu a nebe. A Jakou jinou odměnu si může student přát od Havraspár než jsou modré safíry.
Tohle je moje úvaha na krásu v Havraspáru. Uvnitř skrytá je, ne navrchu. Tam ta krása je pomíjivá, ale uvnitř bývá většinou věčná.

„Lorein má pravdu, nicméně všichni, a havraspárští obzvlášť, si musí uvědomit, že se k této ctnosti plně musí dopracovat časem, není to nic samozřejmého.

No, pokračujem dál, musím se věnovat i jiným věcem.

V předchozí části jsem tě maličko oklamal. Ve skutečnosti jsem vzpomínky nepopletl. A mé vyprávění se většinu času nedalo poslouchat.

Upřímně, bylo příšerné. A udělal jsem to naschvál. Ukázal jsem ti krásu ve své nejhorší podobě. Krásu, která promění havrana v příliš pyšného tvora. Byl jsem namyšlený, bezohledný, naivní a hloupý. Víš, co je na tom všem nejsmutnější? Před lety jsem takový skutečně byl. Vzpomínka, kterou jsem ti ukázal, byla pravá. A mé vyprávění k ní bylo ještě pravdivější. Skutečně jsem si myslel, že na mne všude čekají jako na spasení. Že jsem tak úchvatný, kouzelný a neodolatelný. Nelhal jsem jen v jedné věci. Můj přílet k šestici havranů skutečně nebyl ničím zvláštní, opravdu se šťastně protkly naše osudy a já přišel vhod jim, stejně jako oni mně. Potkali jsme se, slovo dalo slovo, překlovli jsme pár pochybovačných poznámek a rozhodli se, že půjdeme dál společnou cestou. Vzpomínku z prvního setkání ti neukážu, není vůbec zajímavá. Myslánka nás tentokrát zavede do časů, kdy má maličkost procházela jednou z nejtěžších změn, jakými může havran projít. A ostatně i člověk. Pojď.“

*Společně se ponoříte do stříbřité tekutiny a v celé své šedivé kráse před vámi najednou stoupají mračna tmavého kouře. Stojíš na střeše, těsně u komína. Okolo tebe padají z nebe těžké kapky deště, obloha je zatažená a zčernalá. Na okraji komína sedí zbědovaný havran. Tušíš, že právě hledíš na mladšího Vrana, ale zdráháš se tomu uvěřit. Drobné neutěšené zvířátko líně škrábe drápkem cestičky do temného popela a odvrací hlavu od dusivého dýmu. Současný Vran nic neříká. Jeho mladší kopie na okamžik pohlédne kamsi skrz tebe, tyto oči by tě ani omylem nedokázali okouzlit tak, jak se to stalo před chvíli. Teprve když havran nešťastně svěsí hlavu a odevzdaně vykopne do vzduchu obláček sazí, spustí skutečný Vran.*

„Opravdu jsem to já. Chtěl jsem ti ukázat právě tento okamžik, myslím, že mi bylo zdaleka nejhůř. Nepamatuji těžší chvíli. Do toho komína jsem sice skočit nechtěl, ale pokud mě paměť neklame… ehm, o tom radši mluvit nebudeme. Důležité je, že, jak vidíš, vypadám opravdu nehezky. Když jsem slavně přilétl a stal se posledním členem Sedmera, velice tvrdě jsem narazil. Mnohem víc než tvrdě. Mí noví přátelé nebyli jako ostatní havrani. Povrchnost u nich neměla místo, nebrali si hloupé servítky a především, necítili potřebu jakkoli mi podlézat. Udělali jedinou, úplně prostou věc. Řekli mi, jaký ve skutečnosti jsem. Ten déšť, co vidíš, byl ledový. Strašně ledový. Ale ani zdaleka nebyl tak chladnou sprchou, jako slova přátel, těch, mezi které jsem vlétl s nadšením a plný očekávání. V jedné chvíli jsem se dmul pýchou a o vteřinu později jsem si byl jistý, že už nikdy nepozvednu hlavu s hrdostí. Stačily dva dny, aby mě havrani prokoukli. Třetí den, chvíli před touto vzpomínkou, došlo k nejhoršímu, řekli, co si o mně doopravdy myslí. Seřvali mě tenkrát všichni, všech šest, od nejmladšího po nejstaršího. A Staroušek, natolik byl moudrý, mě dokonce křídlem praštil. Pomohlo to. Jistě znáš naše havrany, dokážeš si tedy představit, že umí svými slovy skutečně zasáhnout. Tenkrát jsem se urazil a odlétl jsem. Chvíli se ve mně mísil vztek s rozčilením, ale potom přišla lítost a nesmírné zklamání. Rozbili na tisíc střepů úplně všechno, každou moji jistotu, každou domněnku o sobě samém, ke kterým jsem se tak rád upíral. Vran byl v jednu chvíli nejzářivější hvězda a v druhé hromádka zmáčeného peří. Víš, proč jsem byl z toho všeho tak nešťastný? Protože měli pravdu. Chtěl jsem, opravdu jsem chtěl, zanevřít na šestici havranů, vykrákat se na všechno, co řekli, a žít dál svým milovaným životem. Ale nešlo to, všechno co řekli, byla pravda.“

*Havran se na okamžik odmlčel, aby nabral dech k dalším slovům.*

„Zrovna vidíš, jak se topím v pochybnostech, jak ztrácím veškeré mínění o sobě samém a jak propadám čím dál většímu zoufalství. A teď…“

*Vran kývne a na jeho znamení se otočíš. Přímo za tebou stojí šest dobře známých havranů. Všechny ve vteřině zmáčel déšť, ale stojí v něm hrdě a s pohledem pevně upřeným na mladého Vrana.*

„Počkají, až k nim přijdu… to chvíli potrvá. Důležité je, že za mnou přilétli. Chtěli zničit jen mou skutečně příšernou povahu, ne mně samotného. Díky nim jsem tenkrát pochopil, jak zrádná může krása být. Krása totiž pohltí sebe samotnou. Čím víc jí máme, tím menší naše krása ve skutečnosti může být. Říkal jsem, že ti ukáži, jak vypadá skutečná, všech povrchností prostá krása. Ale taková ukázat nejde. Nenajdeš ji v odlescích zrcadel, nenajdeš ji dokonce ani v sobě. Je to krása, kterou v tobě vidí jiní. Je to něco neuchopitelného, nenápadného, a přece velice zřejmého. Krásu, jíž jsem patronem, v nás vycítí naše okolí. Jsme-li poctěni takovou krásou, umíme vykouzlit úsměv, vnést trochu tepla do chladných koutů duše, ozdobit šedivý den, zahnat chmury nebo rozptýlit obavy. Často úplně mimoděk, ani o tom nevíme. Všechno však můžeme zničit svým chováním. Myslíš, že se kdokoli upřímně a doopravdy v mé společnosti cítil dobře, když jsem se naparoval a hleděl pyšně k nebi, zatímco on potřeboval, abych se mu podíval do očí? Ani v nejmenším. Zpočátku ano, samozřejmě. Já takovou vlastnost skutečně měl a bylo to znát. Krása ovšem přináší obdiv okolí a ten jde ruku v ruce s pýchou. Já jí v mládí podlehl. Čím víc bylo krásy, čím víc havranů vyhledávalo mou přítomnost a přízeň, tím pyšnější jsem na své umění byl. A tím zdatněji jsem svou krásu kousek po kousku ničil a smazával.“

*Vran zmlknul, vzpomínka znovu ožila pohybem. Mladý havran slétl z komína a neochotně se došoural k šesti opodál stojícím. Staroušek cosi zakrákal a Vran mu přikývl. Tentokrát jej moudrý havran křídlem objal. Vzpomínka se rozplynula.*

„Chvíli mi to trvalo, ale všiml jsem si, že nezpochybnili ani jedinkrát mou krásu. V tom našem, nepopsatelném smyslu slova. Jejich kritika mířila jen na to, jak jsem se kvůli ní choval. Ta krása se nedá vysvětlit. Ale velkou měrou spočívá v jediném – neničit ji. Skutečnou krásu máš, jen když ji dokážeš neušpinit.

To je celý můj příběh. Doufám, že si z něj vezmeš podobné ponaučení, nechtěj skončit jako já. Tedy, ehm, nechtěj průběh jako já, ten konec nemohl být lepší, samozřejmě.“

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář