Labyrintové legendy VIII. - Konec cesty

Poslední patro Roweniných schodů zdoláno. Co mohli na vlastní oči vidět ti, kteří sem vyšplhali, vám pochopitelně neukážeme, ale alespoň vám popíšeme, o co jste přišli!

James byl jedním z těch, kteří schody, ač neoficielně, vystoupali a každý postřeh si pečlivě zapsal do svého deníku. Souhlasil, že se s námi podělí o své zážitky, možná s tím počítal předem, když je deník napsán takovým stylem.. jako by byl čtenář jeho deníku cizí...

*

Unaveně se otočíš po obzvlášť dlouhém rameni schodiště. Drobné odpočívadlo ti nabídlo ostrůvek odpočinku v pravou chvíli, sotva se však stihneš s úlevou rozloučit s jedním úsekem přetěžkého stoupání, zavadíš pohledem o ten následující.

Před tebou se vypíná schodiště mnohem širší než všechna ta, která ti doposud stála v cestě. Na širokém zábradlí sedí v pravidelných rozestupech obrovské sochy orlů, velké oči v třímetrové výši jim planou tyrkysovým ohněm a stíny modrých plamenů kloužou po hladkém kameni křídel. V matném, nestálém světle pochodní, vidíš konec schodiště. Není dlouhé a tyčí se nad ním vysoký oblouk, velkolepý kamenný portál kamsi do tmy. Samotný vrcholek průchodu zdobí těžký bronzový erb Havraspáru, stejně majestátný jako sochy a ještě nádhernější v moři odlesků.

Zvědavost ti nedovolí neodkrýt roušku tajemství, pomalu ke kamennému vchodu vykročíš. Každým krokem, který tě nese blíže k tajemnu, přidá srdce na rychlosti. Napětí a očekávání tě ženou kupředu, ozvěna tvého spěchu zaniká ve víru myšlenek. Zbývá už jen sedm schodů a ty vidíš, že v sobě kamenný portál neschovává tmu. Pochodně na zdech vedle průchodu odhalily temně modré závěsy. Splývají k zemi v dokonale naskládaných záhybech, po jejich tmavé modři jsou rozesety tisíce stříbřitých hvězd a každá z nich se jemně třpytí.

Dojdeš až k nim, na chvíli se neubráníš podmanivému lesku, pak ale nesměle, pomalu a se špetkou obav v duši, závěsy rozhrneš. Na pohled těžká látka se rozestoupí lehounce, jako mlžný opar nad jezerem.

Před tebou se náhle rozprostírá skromně honosný sál. Od vysokých stropů se až k zemi táhnou široké modré prapory Havraspárských zástav, každý tvůj drobný krůček tlumí tlustý koberec stejně temné barvy, jakou se pyšní prapory. Okraj koberce je prošívaný stříbrem, u stěn se vznáší desítky a stovky stříbrných svící. Vzduchem se nese jemná vůně a kolem je ticho, příjemné, uklidňující, blahodárné ticho. Pokračuješ do středu komnaty, k siluetě kamenné misky na složitě tesané stopce. Je prázdná, tvou pozornost daleko víc upoutá to, co stojí jen pár kroků za ní. Zrcadlo, v rámu z proplétaných žilek stříbra a bronzu, v rámu posetém safíry.

„Vítej v cíli své cesty.“

Překvapeně se otočíš po hlase, ale v tmavém koutě, odkud přilétl, nikdo není. Až šumění křídel ti napovídá, komu hlas mohl patřit. Tichý šepot peří se nese z mnoha směrů, ale nikde nikoho nevidíš. A najednou, z ničeho nic, sedí na kraji prázdné myslánky sedm havranů.

Staroušek, nebývale svěží a upravený, zaujal místo v popředí. Všichni tě chvíli probodávají drobnýma očkama, pak krákavý hlásek nejstaršího havrana pokračuje.

„Všichni jsme na tebe doopravdy pyšní… Hremm mi nebude skákat do řeči! Tvá cesta schodištěm je u konce. U konce zdárného a skutečně velkolepého. I Hraban ještě chvíli vydrží! Myslím, že je to hrdost, co se ti právě rozlévá po těle. Dnes si plně zasloužíš každou kapku, užívej svého triumfu, co srdce ráčí. A Ouzel to komentovat nebude! Cesta do této komnaty tě stála mnoho sil, nezměrné odhodlání a v neposlední řadě nezměrný důvtip, bez něj by pro tebe bylo schodiště mnohem, mnohem zrádnější. Až za chvíli, Corve. Možná tě mnohokrát přepadla touha náročnou cestu ukončit. Zapomenout na svůj cíl, ušetřit námahu, vrátit se. Cesta dolů by byla snazší. Ale tvá rozhodnutí pokračovat dnes slaví nevídaný úspěch. Worone, ty taky počkej. Jakožto modré duši, bylo ti dovoleno stanout před vzácným zrcadlem… Vran má mluvit jako poslední! Dovyprávějte si to sami!“

Staroušek naposled kráknul přes rameno na své věčně se k proslovu nadechující přátele, máchnul křídly a usadil se ti na rameni. Slova se ujal druhý nejstarší, Corvus.

„Právě před sebou vidíš sedm havranů, sedm ctností Havraspáru. Je nemožné dokonale ovládnout byť jen jedinou z nich. Je však nesmírné důležité, abychom se o to pokoušeli. Tvá cesta schodištěm toho byla důkazem. Nesla se ve znamení vzpomínek, útržků minulosti, které nás provázely poznáváním ctností. Poznáváním ctností svých i vlastností ostatních havranů. Nyní zbývá poslední vzpomínka, ta, která nepatří jen jednomu z nás. Patří všem. A proto ji neuvidíš. Vzpomínka, byť patří společné chvíli, by vždy pocházela z mysli jednoho havrana. Každý na onu chvíli hleděl jinýma očima, z jiného úhlu a v jiném světle svých úsudků. Ta chvíle je však symbolem soudržnosti, symbolem definitivního semknutí nejen Sedmera, ale celého Havraspáru. Proto ji nelze ukázat jen jedním z nás, ten okamžik patří nám všem. Byla to chvíle, kdy Sedmero havranů nalezlo cestu k této koleji.“

Corvus se odmlčí, ustoupí a jeho místo zaujme Hraban.

„Není tomu tak dávno, co se na můj popud Sedmero rozhodlo zavítat do stínu Bradavického hradu, do komnat této výjimečné koleje. Nebudu vykládat, proč se tak stalo. Mnohem důležitější je ta skutečnost sama. Tento vzácný okamžik se stal v našich životech opravdovým milníkem. Dá se říct, že byl Havraspár tou poslední ctností, která Sedmeru chyběla. Ovšem, myslíš, že naše cesta, kterou započal před tisíci lety Staroušek, dosáhla svého cíle? Ani v nejmenším. Havraspár pro nás byl další posilou, tak jako první havran pokračoval s druhým, tak jako šest havranů pokračovalo se sedmým, tak sedm pokračuje s Havraspárem. Pokračuje stále, právě teď a tady. Proto ti nechceme ani nemusíme ukázat vzpomínku. Tou poslední, tím vzácným okamžikem celého Sedmera, je současnost.“

Havran chvíli nechá působit atmosféru okamžiku. Pak pokyne Starouškovi a ten tiše, kousek od tvého ucha, pokračuje.

„Ač bylo tvým cílem zdolat schodiště vznešené Roweny, zde, na jeho konci, tě nečekají pouze poklady a sláva. Tvou největší odměnou je poznání. Alespoň v to pevně věřím. Poznání, že cesta za ctnostmi nikdy neskončí, ale že po ní dokážeš odhodlaně kráčet. Nikdy v sobě nenajdeme dokonalost. Máme však mnohem důležitější schopnost, můžeme být každým dnem, každou vteřinou, s každým probuzením, lepší. Ukázali jsme ti naši cestu, dlouhou a plnou útrap, mnohdy nejistou. Prošli jsme vzpomínkami tisíc let a došli jsme k bodu, kdy se naše vzpomínky protínají s těmi tvými. Jednou snad bude v myslánce vířit obraz dnešního dne a jiná Havraspárská duše bude s napětím poslouchat vyprávění havranů. Vyprávění o vzpomínkách, jichž jsi nedílnou a důležitou součástí. A za to se ti všichni hluboce klaníme.“

Zatímco Staroušek dopovídal, protlačil se dopředu Vran.

„Výborně, výborně, už víš, proč je dnes myslánka prázdná, zbytek příště. Teď to důležité!“

Šest havranů jako jeden pták protočí oči v sloup.

„Nenech se mýlit. K úplnému dokončení Rowenina schodiště ti ještě malý krůček schází. Potřebuješ přeci naposled zatížit kapsy safíry. Uložíme ti úkol. Prázdnota myslánce nesluší. A protože jsme tě o vzpomínku ochudili, musíš s nějakou přijít ty. Ne ovšem se svou, chceme po tobě vzpomínku Sedmera havranů. Vymysli vzpomínku na chrabrý čin nebo dovedně zdolanou překážku, která prověřila ctnosti nás, patronů Havraspáru. Zažili jsme opravdu mnohé, ale tvá fantazie nám může vyčarovat další, nový zážitek. Rádi si jej vyslechneme. A prázdnou myslánku ti pak naplníme safíry.“

Havrani nadšeně přikyvují. Zaslechneš ještě Woronův hlas.

„Splníš-li úkol, vrátíme se. A nejen my, čeká tě skutečně nevídané přek…“

„Pst! Nic neříkej,“ přeruší Ouzel napínavá slova. „Pro dnešek se s tebou loučíme.

Havrani se jako na povel rozletí do všech stran. Otáčíš se po změti křídel, ale zdá se ti, jako by jich každou vteřinou ubývalo. Za okamžik je v komnatě opět dokonalé ticho. Sedmero zmizelo...

(Hmm, jakou vzpomínku jsem havranům řekl, to si nechám samozřejmě pro sebe!)

Několik dnů jsem čekal...a dočkal se.

 

Po dlouhém čekání naplněném samotou, v nestřežené chvíli spokojeného odpočinku, ožívá modrá komnata okolo tebe tichým životem. Plameny svíček, dosud klidné a téměř strnulé, počaly se před tvýma očima divoce vlnit. Vzduch protkala vzdálená ozvěna, neslyšná syknutí černých křídel. Slyšíš, jak je vítr hladí a unáší k tobě. Blíž, blíž a ještě blíž, každou chvíli se musí ukázat. Modravé přítmí však skrývá mnohem lépe než nejhlubší tma, Sedmero kolem tebe víří pod rouškou tajemné magie, dokud se šero nepromění v stín, stín v siluetu a silueta v havrana. Staroušek, následován Corvem. Woron, Hraban a Hremm, Ouzel i Vran.

Jeden po druhém dosedli vysoko nad tebe, obsadili rám safíry zdobeného zrcadla.

„Rádi se s tebou setkáváme,“ uklonil se ti Staroušek a ostatní zamrkali.

„Nyní nastala poslední chvilka tvého trápení, poslední krok, kterým dovršíš putování Roweniným schodištěm. Ještě, než jej učiníš, vzpomeň si, čemu nás jeho patra učí, co nám chtěla říct a k čemu nás nabádají. Vzpomínky pak opatruj jako oko v hlavě, jsou cennější než všechny poklady světa. Sedmero ctností ti bylo průvodcem na této magií opředené cestě, stejně tak tě budou provázet na všech cestách budoucích. My, patroni ctností, ti budeme nablízku. Mnohem blíže ti však budou ctnosti samotné. Věz, že moudrost najde uplatnění v každé chvíli. Je vzácná a lidé se jí bojí. Může být zbraní i štítem, otvírá zámky, zvedá závory a pomáhá psát linku tvého osudu. Patřičně si jí považuj a nikdy neopomeň, že moudrostí oplýváš.“

Po slovech Starouška se k tobě ozve Corvus.

„Ruku v ruce s ní kráčí důvtip. Snaž se, aby kráčel také s tebou. Život rád klade překážky, klame a předstírá, pokouší a komplikuje. Ty však znáš mocné kouzlo, zaklínadlo, před kterým nástrahy mizí, před kterým se obtíže klaní k zemi a bojácně ustupují. Není jím nic menšího, než důvtip.“

Woron přikývl a převzal slovo.

„Rozhodnost se s nimi snoubí v nepřemožitelný trojlístek. Nedovolí ti ztratit směr, bloudit či tápat. Zapálí plamen poznání v každé tmě, rozsoudí myšlenky i tužby, nedovolí jim rozprchnout se a zradit tvou mysl.“

Slova se ujal Hraban.

„Sílu a odhodlání můžeš vždy a dosyta čerpat z cílevědomosti. Nic tě nepožene kupředu tak, jako ona. Vlije ti do žil touhu vytrvat, neobracet se zády k výzvám a důvěřovat ve své schopnosti.“

Hremm pokračuje.

„Při tom všem dbej na pokoru. Mnozí o ní nevědí, mnozí ji ztratili a vzpomeneš-li si na ni, bude tvou nezměrnou výhodou. Nenechá tě přecenit síly, padnout z příliš velké výše či upadnout v posměch a pohrdání. Pokora tě ve skutečnosti neomezuje, právě naopak.“

Ihned jej vystřídá Ouzel.

„Skromnost ti dodá úctu v očích okolí, přidá na váze tvým činům, na ceně tvým myšlenkám. Zpomalí, když poběžíš příliš rychle a očistí zrak zahalený sebeklamem. Dovol jí promluvit vždy, kdy se bude hlásit o slovo. Věř, že ti její slova pomohou.“

Vran pozvedl hlavu a spustil.

„Poslední ctností, na kterou nesmíš zapomenout, je krása. Ta hluboká, ta, kterou v tomto zrcadle neuvidíš. Krása utváří tvůj obraz v očích ostatních, dbej, aby byl vykreslen v příjemných barvách, v barvách, za které budou zraky tvého okolí vděčné.“

Když utichnou slova posledního havrana a komnata se na chvíli ponoří v uctivou atmosféru, uslyšíš opět Starouška.

„Naše úloha ve tvém putování schodištěm končí. Máme před sebou poslední úkol, věnovat ti ještě jeden vzácný okamžik. Vzpomínku natolik vzácnou, že přímo bere dech. Není obyčejná, byla vytvořena. Pro tuto chvíli a magií tak vzácnou, že jí mohla vládnout jen jedna Havraspárská duše - samotná Rowena. Myslánka za tvými zády dnes víří stříbrem. Vezmi si tuto lahvičku, vlij do třpytivých vln poslední okamžik svého putování a ponoř se do něj. My se ztratíme, tato chvíle patří jen tobě.“

Havrani se uklonili, roztáhli křídla a zhoupli se vzduchem do tmavých koutů komnaty. Opět se všude rozprostřelo ticho, jen jemné poryvy drobounkých vlnek v myslánce tiše šumí. Opatrně sejmeš zátku z lahvičky, kterou ti Staroušek podal. Mlžné bílo splyne s hladinou a ta se jako na povel zklidní.  Pomalu se do chladivého světa myslánky ponoříš.

Oči ti zaplnilo světlo vzpomínkového světa. Stěny nové komnaty už nejsou zdobeny, tato je prostá a menší. Kamsi z ní vedou dveře a ty polekaně nadskočíš, když uděláš mimoděk krůček vzad a narazíš do křesla. Vzpomínky bývají nehmotné.

„Ráda tě vidím,“ překvapí tě příjemný hlas.

Vlna skutečného údivu tebou však propluje teprve poté, co se po hlase otočíš. Nestojí před tebou nikdo jiný, než Rowena z Havraspáru. Kouzelně nádherná čarodějka, jiskřící oči upírá do těch tvých, jako by v nich četla, a z jemného úsměvu vykouzlí úsměv vřelý a přátelský. Dlouhou chvíli, snad celou věčnost, trvá, než uvěříš, že mluví k tobě. Nikdo jiný v komnatě není.

„Opravdu ráda, posaď se,“ pokyne ti a usedne proti tobě. „Je mi nesmírnou ctí, přivítat tě ve své komnatě. Právě zde, na tomto místě, mé schodiště doopravdy končí. Nevím, kolik času uplynulo, jak hluboce je v dějinách ztracena chvíle, kdy práh této komnaty překročil ten, kdo poprvé pokořil mé skromné dílo. Vím však, a jsem si tím jista, že prokázal stejnou sílu modré duše, jako ty. Život, který jsem schodišti vdechla, má moc prověřit, vyzkoušet i poučit. Tvůj úspěch je pro mne nejvzácnější odměnou za každou vteřinu života věnovanou naší koleji. Jsem za něj nesmírně vděčna, děkuji ti,“ Rowena ti věnuje drobnou úklonu a chvíli si tě prohlíží.

„Kdysi v tobě viděl moudrý klobouk Havraspár, nyní jej v tobě vidím také já. Jistě pochopíš, že nemohu tak velkolepý pohled dopřát jen náladovému klobouku. Nedokáži si odepřít setkání s někým, v jehož srdci, alespoň v to doufám, stále žiji. Musela jsem se sama poklonit pravému střípku této koleje, její skutečné, vzácné a nedílné součásti, tobě. Mé schodiště ti mělo být výzvou a příkladem nekonečné cesty, jen jednou částí putování, které pro tebe už nikdy neskončí. Tou cestou je Havraspár, místo, myšlenka a rodina, do které již nikdy nepřestaneš patřit. Bude tě provázet na každém kroku, pořád a neustále. Bude ti oporou i starostí, ale vždy bude tvou součástí, stejně jako ty budeš součástí jeho.“

Rowena stvrdila svá slova přikývnutím, vstala a vzala do dlaní tvou ruku. Její dlaně jsou nezvykle chladné, ale v napětí a síle okamžiku tak obyčejný pocit ihned zaniká. Pomohla ti vstát, jako by tušila, že nemůže při osobním setkání požadovat tak složitý úkon. Necháš se odvést ke dveřím a ona opět promluví.

„Nejsem skutečná, jsem jen kouzlo, vzpomínka, sen a fantazie. Havraspár, naše společná krev i duše, však skutečný je, navždy a právě tady, v tobě.“

Rowena stiskla tvou ruku a věnovala ti poslední úsměv. Pak se, jako by do mlhy zafoukal vítr, rozplynula.

Stále ještě rozechvělou rukou otevřeš dveře. Před sebou spatříš kolejní místnost, v celé své modré kráse. Vkročíš do ní, a když se ze zvědavosti otočíš, dveře jsou pryč. Tvá cesta schodištěm končí.

A já už nemám sílu více psát...

*

Zde řádky Jamesova deníku končí, myslím, že je všem jasné, proč...

Naše cesta Labyrintem končí, doufáme, že se vám příběhy líbily minimálně tolik jako nám. A také doufáme, že vás donutí k zamyšlení nad vámi samými.

 

Tak zase někdy příště

James Watfar & Justin Angel Sane

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář