Halloween: „Sklepení v plné kráse“

Sklepení to není ráj,
ani nebeský háj.
O Halloweenu pojďte s námi,
podívat se za krysami.
Nebojte se ničeho,
leda toho mrtvého!

Mílovými, ale tichými a plíživými kroky se nám blíží oblíbený večer všech bezcitných, cynických a krutých lidí, kteří rádi děsí jiné k smrti. Ani já nemohl nadšením dospat. A protože jsme kouzelníci, celé roky dlící ve zdech prastarého hradu, zvyklí na strašidla všeho druhu, jistě si nenecháme tak kouzelný svátek strachu ujít. Při příležitosti slavného dne nemohu jinak, než zavítat na vůbec nejděsivější místo našeho hradu. Ač to mnohé překvapí, nepodíváme se do skříně profesora Kilahima. Místem z nejhrůznějších je hluboké, temné, studené a obávané sklepení. To sklepení, které čas od času s oblibou zhltne nezdárného studenta. Nejhlubší útroby Bradavic. Věřím, že po krátkém seznámení s místem skutečného strachu, přejde každého, kdo jej doposud nenavštívil, touha tak učinit.

Nebudu zmiňovat okolnosti, za kterých se krátká prohlídka udála… Ani to, že šéfredaktorka našeho časopisu měla, slyšíc zoufalé volání o pomoc, nejdříve starosti o pořízení poutavého článku s fotografií, a až po jeho příslibu vyrazila shánět kolejního ředitele, který tou dobou i s klíčem obíhal hrad závějemi pečujíc o zdraví své namísto zájmu o zdraví uvězněného studenta. To ponechme jejich svědomí.

Ve sklepení, kupodivu, nenalézal se zrovna fotoaparát, a to ani mudlovský, ne tak ještě kouzelnický. Také po kapsách, ač běžně dva až tři nosím, jsem žádný neměl. Musíte tedy vzít za vděk mou vlastnoruční kresbou. Přihlédneme-li k tomu, že tam byla tma, že kreslit neumím, a že se inkoustem kreslí špatně, je myslím vcelku vyvedená. Všechny černé fleky záhy popíšu.

Prostory, nebojme se říci vězeňské, jsou poměrně rozsáhlou podzemní kobkou. Většina je kryta velice milosrdnou tmou, což každý obyvatel s radostí uvítá. Pravda, mnozí by rádi z dlouhé chvíle například počítali krysy, kreslili do plísně na zdi obhroublé říkanky či provozovali nespočet jiných, čas krátících kratochvílí. Něco však člověku říká, že je lepší myslet si, že to, co vedle něj funí, jsou skutečně jen ty krysy a po zdech se rozlézá opravdu jen neškodná plíseň. Mnohem lepší je také nezjišťovat, co to tak odporně křupe pod nohama, uděláme-li byť jediný krůček.

Jak vidíte z mého obrázku, z těch vzácných míst, na která dosáhne trocha světla, nachází se ve sklepení stále několik starých, na první pohled ovšem nepříjemně udržovaných a funkčních mučících zařízení. Konkrétně se mi podařilo zachytit okovy, železnou klec a hrůzostrašnou gilotinu. Všimnout si můžete také několika kostlivců. Jistě neujde vaší pozornosti s jakou pečlivostí jsou naaranžováni do pozic na mučidlech, aby tak budili dojem, že se stroje již desítky let neužívají. Pozornější oko rozezná také několik koster nebožáků nabodnutých na kůly. Těžko říct, co provedli.

Všichni jsou to společníci poměrně tiší. Na slovo jsou skoupí, též pohledem o vás často nezavadí. Potřesete-li jim rukou, na pozdrav zachrastí. Některé to stojí několik kostí, lepší je tedy zdravit z povzdálí, úklonou.

Kdyby snad uvězněného studenta trápila samota, obývá sklepní prostory poměrně široká fauna (i flóra, s tou je ovšem, vyjma takových maličkých houbiček co rostou v rozích místnosti, nuda.) Krom zmíněných krys a čehosi, po čem neradno se pídit, žije zde několik druhů pavouků. Napočítal jsem celkem jedenáct různých druhů, téměř třetinu z toho druhů chráněných a jen každý třetí je dle atlasu zvířat jedovatý. Dva smrtelně, jeden ještě hůř. Podle šumění křídel se dá tušit, že strop skýtá útočiště netopýrům. Dle všeho jsou taktní, slušně vychovaní, krev vám sají jen ve spánku. To se ovšem nedá říci o pestré paletě housenek, velkých, lesklých brouků, slizkých červů, krysích blech a hadovi, kterého si patrně někdo zapomněl ve Zmijozelu zavřít, a který se chodí krmit krysami. Ležíte-li schouleni v rohu, netvařte se proto jako krysa, byť to může někomu činit problémy.

Ještě se krátce vraťme k vybavení kobky. Sestává již jen z jedné velmi podstatné části. Přímo uprostřed se nalézá jediná cesta z těchto pohnutých, obludných míst. Cestou je možnost sepsat přemrštěný trest, který nám nespravedlivý profesor jistě naschvál uložil. K tomuto účelu poskytne nám sklepení jednu rozvrzanou, velice nepohodlnou židli plnou třísek a neméně nestabilní stůl. V jeho desce je vyryt nespočet přátelských poselství věznitelům, například hned na okraj někdo velice plasticky vyvedl nejmenovaného profesora nejmenovaným geometrickým obrazcem. S takovou drzostí a nestoudností jsem samo sebou nemohl souhlasit a musel jsem se od ní distancovat. Takže jsem to přepsal na jiného. Obrazec mi bylo líto kazit. Na stole se, mimo četby z rukou dřevorytců, nachází pergamen s perem a lahvičkou vyschlého inkoustu. Díky kterým se můžeme nyní tak dojatě dívat na věrnou podobu těch strašidelných míst.

Na závěr je třeba zmínit, že sklepení nenahání hrůzu jen dvěma smyslům, tedy zraku a hmatu. Tím, co dotváří zrůdnost podzemní kobky k dokonalosti, je ticho. Ticho, hluboké a nervy drásající, do nějž občas zašumí křídlo netopýra nebo zapiští krysa. Velice deprimující je též voda (snad je to voda), která neúnavně kape ze stropu a v tichu takový úder kapky o kamennou podlahu nepříjemně duní. S železnou, na nervy lezoucí pravidelností. Prvních pár hodin lze přečkat, napomáhajíc psychice živou představou metronomu. Ani metronom se ovšem nedá snášet věčně.

Je-li na hradě místo, které lze skutečně a bez rozpaků označit za nejděsivější, je to právě sklepení. Vyhýbejme se mu tedy a proměňme pro strašidelný večer místa, kterým musí být k atmosféře strachu patřičně dopomoženo.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář