Pohádka o životě (ne)jednoho Havrana

Vánoce jsou obdobím cukroví, dárků a pohádek. Sedněte si v teple krbu a jednu takovou pohádku o životě Havrana vyslechněte. Pro zábavu, či poučení. Každému dle jeho vůle.

Bylo nebylo, za sedmero kopci a sedmero řekami, velký lesík, plný kouzelných stvoření a zvířat. Většina lidí se toho lesa bála, a tak si zde mohla zvěř žít bez zásahu lidské hůlky.
Avšak nejen člověk se lesa bál. I některá zvířata věděla, že zde může číhat nebezpečí. Mezi takové tvory patřila i malá rodina Havranů. Pan Havran, paní Havránová a malé Havranče, kterému nikdo neřekl jinak než Pírko. Každý, kdo ho viděl, si ho musel zamilovat. Ať pro krásu jeho černého peří, nebo pro jeho skromnost a pokoru v očích, moudrost v hlavě, nadšení a chuť do života.
Rodiče měli radost, jak jim malý Pírko roste jako z vody, avšak postupně jim stáří prokvetlo dříve černým peřím. Shodli se. Byl čas ponechat Pírka svému osudu. Předali mu jen to nejlepší, jako správní rodičové. Bylo na čase, aby Pírko ukázal své pařátky sám.

Po vzestupu vždy přijde doba, kdy temnota rozevírá svou náruč.

*

Pírko se probudil s úsměvem na zobáčku, tak jako obvykle. Zamžoural očima a se skrytým zívnutím pronesl: „Dobré ráno, rodičové.“ Avšak odpověď se tentokrát nedostavila.

Dlouho trvalo malému havranovi, než pochopil, že musí jít dál bez pomoci a rodičovských rad. Že musí poznat nové cesty, nový život a přátele. A o to déle přemýšlel, kam jeho cesty povedou. Nakonec se rozhodl obrátit své kroky právě k onomu lesu, kolem kterého denně létal, ale rodiče mu nikdy nedovolili jít dále.
A v černém lese se ozývá smích. Zase po čase někdo, kdo ho poctí svou návštěvou.

*

Brzy jeho oči přivykly tmě a uši tichu. Nedával najevo žádný strach a bázeň, a snad to bylo i tím, že žádný necítil. V tom z nedaleké dálky slyšel zvláštní zvuky. Čím více mířil do nitra lesa, tím silnější zvuky byly. Pak najednou slabé světlo, lucernička zavěšená na lesní větývce. Z nerozluštitelných zvuků se vyklubal smích.
Byl to tak dobrácký smích, že i Pírko zakroutil koutky a vydal se za světlem. Tu náhle viděl malé stvoření. Ne větší než větývka, na které bylo hnízdo havraní rodiny, avšak ne menší. Prostě skřítek tak akorát. Když viděl malého havrana, dal se do halasnějšího smíchu a zvesela k malému přiskočil.
„Copak ten utrhaný výraz, drahý černý příteli? Směj se, raduj se. Mé jméno Smíšek je a každou veselou návštěvu zde s radostí uvítám.“ A pak se rozpovídal o zábavách, vtipných historkách. O tom všem, co u něho mladý havran může prožít. Chvilku přemýšlel, avšak skoro ihned věděl, že zde zůstane. Mohl pokračovat dál trnitou cestou, ale není lepší zůstat u dobráckého Smíška, v teple a ve veselém životě?

Čas plynul dále…
Spoustu smíchu, zábavy,
zdravý rozum zastaví.

*

Malý Pírko žil stále u skřítka Smíška. Neznal nic jiného než úsměv, veselé debatování a vtipkování. Jednou skřítek odešel na návštěvu o pár trnů dále, tak jako každý lichý den. Pírko jen tak seděl v křesle a užíval si chvíle samoty. Pohledem sklouzl na svůj kabátek. Dříve černá barva připomínala spíše šedé odstíny. Bystrý havran postupně zabředl do veselého stereotypu, bez kapky zamyšlení a starání se o sebe sama. Byl to krásný život, to ano, ale Pírko věděl, že takto dál žít nemůže. Toto není pravý havraní život.
A tak napsal pár řádků na rozloučenou. Věděl, že Smíšek jeho odchod pochopí.

Ihned, jak opustil útulné obydlí, cítil svěží vzduch ve svých křídlech. Přesně ten, který mu tak dlouho chyběl. Postupně kráčel dál. Zdálo se mu, že jde chvíli, avšak velký kus cesty už ušel. Všude ticho, sem tam šustící listí. V tom náhle zvuk jako řezající pila. Čím více se Pírko blížil, tím více si byl jistý, že slyší chrápání. A jaké. Viděl maličký domeček, o něco menší než ten Smíškův. Opatrně vkročil dovnitř.
Přemítal, z jaké části zvuk vycházel. Teď bylo ticho. V tom leknutím ucukl, když mu někdo na rameno ruku položil.
„Kdo jsi, mládě? Vypadáš děsivě živě. Asi dlouhou cestu za sebou máš. Mé jméno je Lenoch. Pojď bydlet se mnou. Zde spěchat ani chodit nikam nemusíš. Odpočinku si zde užiješ,“ domluvil a Pírka ke křesílku popostrčil. Ten s vděkem přijal možnost odpočinku. Jemu se zdála cesta krátkou, ale jeho nohy cítily jemné bodání. Jen na chvilku si chtěl odpočinout, jen na chvilkou se uvelebit k příjemnému spánku, a pak hned dále vyrazit.
Však z příjemného lenošení se těžko dostaneme do stavu bdění. A tak spoustu dní u Lenocha strávil.

Čas plynul dále…
Dlouhý spánek přejde v lenost,
unavená zaslepenost.

*

Jednoho dne malý Pírko otevřel zaslepená očka. Dříve čilý havran pírka ztrácel, zívat nepřestával, vstát se mu nechtělo. V tom mu pohled zabloudil k oknu, kde po parapetu lezl malý červík. Podivil se, jak pomalu leze. Avšak v tom mu výčitky hlavou proletěly. On se tu pošklebuje malému tvorovi, který rychleji chodit nedokáže, a mezitím tu on sám jen leží a spí.
V tu chvíli na nohy vyskočil. Do pařátku vzal brk, pergamen, a sepsal dopis na rozloučenou pro spícího skřítka. Bylo načase se vydat dál.

Do šedých pírek brzy začal proudit nový život, však Pírko stejně zestárnul. Mnohé věci pochopil, o mnohém mohl přemýšlet. O rodičích, cestě, ke které se chtěl sklonit, ale z které uhnul, o odkazu, který zakopal kamsi do země.
Jak tak kráčel, přemýšlel, stával se z něj znovu ten Havran, který se vrhl do tajů nebezpečného lesa. A pak... zvuk. Tentokrát s větší obezřetností vydal se k světlu, které zářilo jinak než světlo lucerny. Bylo výraznější. Přirozenější. Bylo to slunce, denní světlo, které se neprodralo lesním porostem. Chvíli koukal s přimhouřenýma očima. Zvuk mu byl povědomý. Odvyklý letu koukal po zemi. Dlouho ho nenapadlo zvednout hlavu k nebesům.
A pak je Pírko uviděl. Všechny ty opeřené druhy, létající svobodou. Každý sám sebou, svým světem. Cítil, jak se mu křidýlka sama od sebe nastavují větru. V jediném okamžiku cítil sílu své rodiny, sílu daru, který mu byl dán, když se narodil jako pták. Sílu být Havranem.

Čas plyne dále...
Snad tou tmou Světlo projde,
a i k nám život Havraní dojde.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář