Kterak bandita Zero zachránil Jaro
Jednoho dne ráno se probudil mladý bandita Zero a řekl si, že konečně napraví svou pověst (byl znám svou neschopností, ostatní bandité ho dávno zavrhli) a ukradne královně Zimě moc a přivede sem Jaro.
„Dneska to dokážu!“ dodával si odvahy, když vstával z postele. Sbalil své čtyři švestky (pátou si dal ke snídani) a vydal se vysokých hor, kde královna Zima sídlila. Cesta to nebyla snadná a neusnadňovala ji mu ani koloběžka, kterou si umanul, že stůj co stůj musí vzít s sebou. Když konečně sešel z vysokých hor, rozprostřela se před ním nádherná krajina plná kvetoucích květin. Nasedl tedy na koloběžku, aby se do krajiny dostal dříve. Dojel až do krajiny, když si náhle uvědomil, že mu čerstvá tráva nedělá dobře a musí se vysmrkat. Vydal ze sebe zvuk, který by leckdo nazval dramatickým až nadzvukovým, ale hned se cítil lépe a mohl pokračovat v cestě…
Chtě nechtě… musel trochu „vytunit“ dopravní prostředek, čekalo ho totiž opravdu velké jezero. Z koloběžky byla najednou vlnoběžka. Na své vlnoběžce vyplul vstříc hlubinám, ale již od samého začátku bylo jasné, že cesta to nebude jednoduchá. Co by ale neudělal pro získání Jara. Plul a plul, když tu náhle uviděl břeh. Na břehu stál majestátní strom, byl to kaštan, ale do morku dřeva zmrzlý kaštan. Bylo jasné, že se blíží k utajeným horám, kde žije královna Zima.
Na břehu svou vlnoběžku vyměnil znovu za koloběžku. Nevyrazil však dál, na moment zaváhal, nebyl si jist, zda skutečně má na to pokračovat. Přeci jen, pověst neschopného bandity se ho držela pěkně dlouho. Najednou zaslechl křik. Otočil se, a co nevidí! Za křovím leželo na dece batole. Pomalu se k němu začal přibližovat, když v tom byl sražen k zemi. Z křoví se na něj vyhrnula bílá tygřice a ihned, co dopadl na zem, odskočila k batoleti, aby ho ochránila před neznámým banditou.
„Jen spi, drahoušku, já se o něj postarám,“ řekla k ubrečenému uzlíčku na dece a zavrčela na Zera. Všemi způsoby zaskočený Zero ležel na zemi a nemohl odtrhnout pohled od mrazivých očí tygřice. Když se mu to nakonec povedlo, utkvěl jeho zrak na batoleti. V očích jak kdyby mu kvetly prvosenky, jeho vlásky připomínaly klíčící hlízy brambor a jeho pláč zněl jako ptačí nářek.
„Co tu uprostřed nádherné krajiny dělá batole?“ S údivem na batole kouknul. Jeho pohled se však nelíbil bílé tygřici… Ještě jednou si batole pořádně prohlédl… oči jako prvosenky… vlásky připomínající klíčící hlízy brambor… ptačí nářek… svoji domněnku si potvrdil, když se podíval do mrazivých očí tygřice… Batole je poslem jara a tygřice zase poslem zimy! Už už si chtěl nadšeně zazpívat, když mu došlo, že zdaleka není u konce své mise…
Přestože jaro v očích batolete svítilo na několik mil, zimní energie tygřice byla silnější. Zero se proti ní rozeběhl a když do ní zabodl svou dýku, roztříštila se na několik tisíc ledových střepů. Zima byla pryč. Hledal batole, ale nikde ho neviděl! Otočil se a za ním stál dospělý usměvavý muž zahalen v kabátu z jarních květin. Zero nejprve nebyl schopen slova, jen s otevřenou pusou zíral na muže.
„Ehm... krásnej ohoz, pane. Ale kde jste se tu jako vzal? Co to batole? Jen mi neříkejte, že jsem s ním něco udělal a zas něco pokazil...“ chrlil ze sebe a nevšímal si aury a jarní energie, která z muže pramenila. Najednou se odněkud vynořil havran a přistál pánovi na rameni.
(Ilustrace: Charlie Ann Whitaker)
Zero zmlkl, když havran promluvil. „Dokázal jsi to Zero, porazil jsi Zimu.“ Havran zamával křídly. „Tohle je tak krásný pohled,“ praví havran při pohledu na mizící zimu, několikrát obletí kruh nad Zerovou hlavou a s radostným krákáním letí k obzoru.
Zerova pověst byla napravena. Přivedl do své země Jaro. Oh, jak šťastné bylo jeho shledání s bývalými přáteli. Konečně byl zase jedním z nich.
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Vydáno:
Ayuš | 17. 03. 2021
Valerie Madeleine Leau | 17. 03. 2021