Rozhovor s prvním vlastníkem domu
Slunce už pomalu začalo padat za obzor, když jsme se rozhodly, že splníme slib, který jsme v redakci včera dali našim čtenářům. Horko již nebylo tolik úporné a po celodenním ležení ve stínu velkého stromu uprostřed parku v Godrikově dole jsme se cítily velmi příjemně.
Včera jsme si všimly nabídky aukce na srub, který se nachází na jihu Godrikova dolu, ve čtvrti, kde se dají najít spíše levnější ubikace. Někde tam by se měl nacházet i srub, který si objednal náš pan kolejní. Chtěly jsme nějaké fotky, ať máme článek živější. Profesora najdeme potom, řekly jsme si. S pevným rozhodnutím jsme seběhly kopec k městské radnici, naše pohledy znovu utkvěly na skoro až kýčovité stavbě a ve stínu nedalekého lesa jsme se vydaly do této menší čtvrti Godrikova dolu. Po pravé straně se na nás usmívalo několik bílých domků se zelenými střechami; „kadibudkám“, jak říkáme u nás v redakci, jsme ani nevěnovaly moc pozornosti.
Po cestě dále nás zaujal malý domek, který stál svou zadní stranou kousek od bezejmenného lesíka. Neodolaly jsme a šly jsme se podívat blíže. U velké cedule oznamující, že je domek k dispozici všem zájemcům, byl na tmavé dřevěné destičce vyryt krátký popis.
Jedinečná obytná chatka, která svým obyvatelům umožní únik před moderním světem. Objekt je včleněn na kraj lesa s nímž tvoří přirozený celek. Celodřevěná konstrukce zaručuje přímý kontakt s nedotčenou přírodou i jejími silami.
Chvilku přemýšlíme, ke komu by se tento domek hodil nejvíc, a nakonec se shodneme na profesorovi Glowrovi, který má velmi kladný vztah k přírodě. Navíc by to měl kousek k objevování dalších tajů lesa a jeho života. S posledním pohledem na pěkný domek pokračujeme po cestě k o trochu větší dřevěné chýši. To je on. Srub profesora Werewolfa.
Ihned u brány na pozemky nás zaujme dvojice chrličů, kteří na nás velmi směle pomrkují. "Kdepak, my si vás nekoupíme!" odháníme je rychle. Raději popoběhneme dál, branka za námi jenom cvakne. "Je to tu trochu pustina," poznamená moje spolužačka a já jí musím dát za pravdu. V podstatě jen hnědá hlína, bez jediného stébla trávy. Ale to už jsme po chvíli u dřevěného srubu a nakukujeme skrz křišťálově čistá okna dovnitř. Taky tam nic není, jen prázdná místnost, holobyt. No, našeho pana kolejního tu čeká ještě pořádný kus práce. Několikrát si obejdeme srub a musíme žasnout nad kvalitou řemeslnické práce, opravdu nádherné stavení.
Se svěšenými hlavami a s blížícím se večerem pomalu vzdáváme, že profesora dnes zastihneme, když vtom uslyšíme melodické pískání z blízkého lesíka. S překvapeným pohledem se vydáme za tónem večerní melodie a po chvíli uslyšíme i jiný zvuk. Praskání suchého dřeva v ohni. Kousek od srubu však nacházíme malé posezení, pár dřevěných laviček okolo kulatého ohniště ohraničeného černými kameny.
"Dobrý večer, slečny," pozdraví nás profesor okamžitě a neznat ho z té lidské stránky, asi nás to nenechá úplně klidnými. "Můžu se zeptat, proč se touláte po Godrikově dole v těchto pozdních hodinách?"
S pravdou ven, to je nejjistější. "Vlastněhledámevás, panekolejní. Chtělybychomvámpoložit několikkrátkýchotázek," vychrlím to na něj jednoslovně. Profesor se na mě podívá nadzvednutým obočím, ale potom chápavě pokývne.
"Nu, tak to se tu u mě posaďte. Večeřely jste už dnes?" zeptá se nás a je na něm vidět, že se skutečně baví. Naše vyplašené pohledy ze špekáčků na oheň a zase zpátky nás musely prozradit. "Myslel jsem si to," řekne vědoucně a rukou nám pokyne, abychom si sedly k ohni.
S těmito služebně starými profesory bývá jedna potíž. Strašně rádi vzpomínají na staré časy a na to, jak to tehdy chodilo. John Werewolf není jiný. Slova se začala pojit do vět a složitých souvětí, která se brzy změnila v celistvý příběh. Tedy - skoro. Občas profesor šátral v paměti a prostě se mu nepovedlo se přesně rozpomenout.
My jsme samozřejmě s obavami sledovaly zapadající slunce, které mohlo značit tak desátou večerní. Příběh profesora byl ostatně velmi zajímavý, ale pro to jsme si sem nepřišly. Bylo na čase se trochu netaktně vmísit do vyprávění...
"Pane kolejní?" špitla jsem nesměle. "Myslíte, že bychom se mohli pustit do toho kratičkého rozhovoru?" To jsem ještě nevěděla, co jsem to na sebe ušila. No, nečekala jsem na souhlas a rychle se zeptala na první připravenou otázku.
"Proč jste si vybral právě srub, tady dole u lesa? Přeci jen jste správce Příčné a spousta lidí by na vás tipovala spíše nějaké větší, honosnější sídlo."
Profesor se usmál, to se mi trochu ulevilo. V ten moment ze mne spadl všechen stud. "Víte, slečno. Srub nebyla moje první volba. Docela se mi zalíbily ještě dva domky. Mlýnice a potom ta menší chatrč na kraji jezera. U mlýnice jsem dlouho váhal, ale nakonec mne přesvědčila moje vrozená lenost. Trochu jsem se obával toho, že se v budoucnu bude po majiteli této usedlosti chtít, aby se choval jako mlynář... a přiznejme si to," John rozhodil rukama v gestu jasně říkajícím "však se na mě podívejte" a s úšklebkem dodal: "Dovedete si mne představit v bílém hábitu celém od mouky?"
Nad touto možností jsme se musely chtě nechtě pousmát. "To máte asi pravdu," ušklíbla jsem se trochu víc. "A proč jste si nevybral právě tu pěknou rybárnu?" podnítila mě k otázce zvědavost.
"No, a ještě k mlýnici," nenechal si profesor tak rychle vnutit doplňující otázku. "Slyšel jsem, že si právě tenhle domek vyhlédla Ansina se Sergem, a kdo by chtěl bydlet s upírama, že," zasmál se vlastnímu pokusu o vtip. My jsme se ze slušnosti také zasmály, ale můj brk už už zaznamenával tuto neocenitelnou informaci. Ty si musíme vzít na paškál příště. Po chvíli se profesor přestal smát, asi už mu to taky přišlo nevhodné. "No a proč jsem nechtěl ten u jezera? Víte, já nemám moc rád vodu, rybaření a tak. Ta chajda je hezká, o tom žádná. A navíc se proslýchá, že to je domek starého rybáře, co měl dceru Adrianu. Ta nešťastná holka se tam prý utopila a rybář ze zoufalosti skočil do jezera taky. To se za ním zavřelo a od té doby se Godrikovým dolem nese, že tam dole u jezera straší. Možná i to je důvod, proč nakonec nebyla rybárna zařazena do prodeje."
Můj brk na to zareagoval vskutku rychle. Zajímavé informace, vskutku. Začalo se však smrákat ještě víc, na což profesor zareagoval a kolem posezení se rozsvítilo několik jasných světýlek. To se hodí, řekla jsem si a položila další připravenou otázku. "Nebylo vám trochu líto těch léta vydělávaných peněz? Přeci jenom, domek není úplně malá investice a to nepočítáme pouze pořizovací cenu. Nábytek bude určitě také něco stát. Nevyhnete se ani práci na zahradě, a domácí skřítci jsou dneska také vysoce nedostatkovým zbožím."
Na profesorově tváří bylo vidět, že s podobnou otázkou počítal. "Ale tak, žijeme pouze jednou, slečno. A peníze si s sebou do hrobu vzít nemůžeme, tak proč si odepřít tyto maličkosti. Navíc myslím, že právě tento srub a jeho okolí mne přesně vystihuje. Opravdu se tu cítím jako doma, a to ještě nemám ani klíče od srubu. Proto vlastně sedíme tady," usmál se profesor.
"A kdy dostanete klíče? Kdy budete moci prvně vstoupit do vašeho domku?" zeptala jsem se překvapeně, protože jsem nevěděla, že to je takto složité.
Profesor smutně pokrčil rameny, ale přesto odpověděl vcelku přesně. "Pan ředitel mi slíbil, že je dostanu hned 25. července, tedy v době, kdy skončí dražby ostatních domků. Na tento den se těším, to vlastně poprvé vstoupím do svého nového domova."
Profesor začal být trochu melancholický, to bylo potřeba zavčas zarazit, protože jinak bychom tu mohli sedět do rána. Rychle na něj s další otázkou. "Už víte, jak si zařídíte domek uvnitř?" zajímalo mě.
"Lhal bych samozřejmě, kdybych řekl, že jsem o tom ještě neuvažoval", řekl s úsměvem. "Ale myslím, že toto je otázka, která by měla zůstat nezodpovězena. Někdy vás pozvu a můžete si udělat názor sama." odbyl mě profesor trochu. Poté se rozhlédl kolem sebe, podíval se na hvězdy a já v ten moment věděla, že je konec rozhovoru. "A myslím, že je na čase, abych vás doprovil zpět k cestě do hradu, co říkáte?" usmál se na nás obě a odpověď od nás vlastně ani neočekával.
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Autor: Corvinus DeclaratioVydáno:
