Moje cesta Zrcadlem - 1. část
Teplý letní večer, úžasný klid v podhradí na pozemcích. Od jezera se ozývá vzrušený výskot studentů, kteří už nevydrželi neskočit do jezera. Já jsem si tak seděl ve stínu obrovského topolu a svým modrým brkem jsem občas nakreslil pár abstraktností na pergamen.
Dnes měl být ten den. Rozhodl jsem se, že dnes v noci se to stane. Dnes projdu zrcadlem. Dnes se dostanu tam, kde už několik týdnů tráví nejzarytější cestovatelé. Dnešní noc navštívím Zemi přízraků.
Zvedám se a mířím přímo do starého kumbálu. Prý nepotřebuji nic s sebou, stejně to prý neprojde dál se mnou. Bez svých prázdných pergamenů, modrého brku a malé lahvičky inkoustu se však nehnu nikam, zkusím tedy toto malé bohatství propašovat i tam.
Dveře jsou dokořán, jak jinak. V těchto dnech si nikdo nedovolí s dveřmi ani pohnout. Skřípou. Ale příšerně. Vzbudí to všechny obyvatele na tři patra daleko, toho jsme ostatně mohli být svědkem začátkem července. Projdu tedy a s potěšením zpozoruji, že tu nikdo není a nikdo tedy nebude svědkem mého nočního výletu. Přede mnou už ale stojí ono. Slovutné Zrcadlo. Z Errisenu, praví nápis v horním oblouku. Jeho sílu nelze ignorovat, magie je všude kolem něj. Přeběhne mi husina, bezděčně však udělám krok přímo k průchodu do jiného světa. Zkouším se ovládnout a po chvíli se mi to daří, jsem na sebe trochu hrdý.
"Na to pozor," říkám si v duchu. Ještě není pravý čas. Ještě je pár věcí, co musíme zjistit tady. Trénovanou vůlí odtrhnu pohled od Zrcadla a začnu pátrat po místnosti. Je tu stará knihovna, opravdu pěkný kousek nábytku. Wow. Polštářky prstů přejedu uznale po vyřezávaném vzoru. Ihned tvořím cestičky po utřelém prachu. "Měl by to tu někdo uklízet," pomyslím si něco o tom, že by se to hodilo jako skvělá brigáda do Prasinek.
Pohled mi však sklouzne dovnitř knihovničky. Příručka dobrodruha. Tu mám vlastní, kupoval jsem ji nedávno a vlastně to byla jediná moje četba v posledních dnech. Příprava je důležitá. Tuto knihu tedy ignoruji. Pár pergamenů, na pohled velmi křehkých. Opatrně vezmu jeden do ruky. Pohled mi okamžite utkví na malé, ale výrazné pečeti ve spodním rohu utrženého svitku. Velké N, obklopeno lístky lékořice, které ústí do malé snítky. Moc pěkné. Pod tím skoro nečitelný podpis, nehodlám jej moc luštit. To jméno mi stejně nic neřekne.
"Tato země je ostrovem Aidahain. Jest rozlehlá a starobylá a její počátky jsou smeteny v zapomnění," začnu si tiše předčítat a ihned toho nechám. Ze Zrcadla se ozval zlověstný šepot. Nehodlám to pokoušet a svitek dočtu pouze očima. Vždy jsem míval respekt k těmto starým věcem. Ono to kolikrát zachrání kejhák. Kdysi jsem přímo k tomuto zaslechl takové lidové moudro, merlinužel si na něj nevzpomenu.
S těmito myšlenkami pokládám pergamen zpátky a s obavou beru další svitek. Ten se mi nemilosrdně rozpadá v prstech a mě nenapadne nic chytřejšího, než do toho pergamenového prachu fouknout. Samozřejmě, chvíli na to mě zachvátil neskutečný kašel, všude okolo se vzedmula vrstva letitého prachu a vlétla mi přímo do obličeje. Výborně, to nám ta cesta začíná. Rukávem hábitu si otírám špinavý obličej, a zakleji. Kolem mě se udělá tma, tak se vylekaně otočím ke dveřím. "Zatrolená kočko!", zakleji hlasitěji. "Mazej, kšc!" zasyčím na tu školníkovu potvoru. Norrisová. Potěšilo mě však, že ze mě měla respekt. Zmizela dost rychle.
Jsem zvědav, kdy ji konečně někdo chytne za ocas a vyhodí z hradní věže. Fakt ale. No, lekl jsem se, to nemá smysl zapírat. Ale ruku na srdce, kdo by se nelekl. Tu kočku tu nemá nikdo rád. Tuhle povídala Leti, že se nechala hnát až k jezeru a ne a ne, aby jí to chlupaté něco dalo pokoj. Nevím, proč ji nenakopla. Já bych to udělal, lepší jak se hnát sprintem přes celé pozemky. Ale já nejsem z Mrzimoru, třeba si tam takto otravných zvířat váží více.
S bušícím srdcem se otočím zpět ke knihovně. Teď si však všímám něčeho, co jsem předtím musel přehlédnout. O bok knihovničky byl opřen velký srolovaný kus něčeho. Šáhnu pro to a překvapí mě, jak to je těžké. Na dotek trochu hrubé. "Vydělávaná kůže," napadne mne hned. Rozhodím to na zem a rozbalí se úžasně zpracovaná mapa nějaké oblasti. "Aidahan," zašeptám nepozorně. Ze Zrcadla se opět ozve šepot, tentokrát trochu důraznější. Zkouším si ho nevšímat, ale nemohu to dostat z hlavy.
Nechávám mapu ležet a přesunuji se zpět před plochu Zrcadla. Něco se v něm změnilo. Uprostřed skleněné plochy se otevřel průchod. Okno do jiného světa. "Vzhůru za dobrodružstvím a ještě dál," pronesu s úsměvem a vkročím do Zrcadla.
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Autor: John WerewolfVydáno:
