Vyhodnocení 4.kola Na křídlech havranů
Nedudu to protahovat a hned vyhlásím vítěze 4.kola Na křídlech havranů. Opět přišla velmi povedená dílka a porota rozhodovala tak, jak jí to svědomí dovolilo!
A já musím říci, že na prvním místě se umístila studentka, která se již probojovala na hrad, k čemuž jí velice gratuluji, a to Yasmin Mia Madisson! Gratuluji ti Yasmin za celou redakci!
A zde jsou k vidění soutěžní díla.
Pozn.: Díla byla ponechána ve své autentické podobě a jsou netčená korektory a vizuálními mágy Corvina Declaratio, aby zůstala věrná vzezření, ve kterém dosáhla svého umístění.
***
Yasmin Mia Madisson
Putování za vzpomínkami
Tato starodávná truhla je mým velkým pokladem. Uchovávám v ní mé vzpomínky. Někdy, když potřebuju rozveselit, nakouknu do ní a hned se cítím líp. Truhla se pomaličku otvírá, pojďte se mnou, provedu Vás.
A už vylétává první ojíněná vzpomínka spojená s mým mudlovským dětstvím. Tahle se týká domova. Domov není ani tak místo, spíše jsou to lidé, kteří Vám místo, kde žijete, zpříjemňují. Soustřeďme se tedy nejprve na osoby, které byly průvodci mého dětství.
Můj táta měl bohaté černé vlasy a ještě bohatší knír pod nosem. Jednou si ho oholil a popravdě řečeno, vypadal úplně jinak. Vůbec ne tátovsky. Byla jsem tehdy moc ráda, že si ho nechal znovu narůst. Rád vymýšlel různé zlepšováky. Mamka se na něj často zlobila, že „vynalézá“ u cizích lidí, a naše skromná domácnost žádnými jeho „vynálezy“ neoplývá. Taťka se dal tedy přemluvit a občas vymyslel i něco pro nás. Tak třeba králíkárnu ve skleníku na zahradě s vlastním kanalizačním potrubím. A tím se dostáváme k jeho druhé zálibě, kterou byli ušatí králíci. Mezi nimi vydržel hodiny a hodiny. Když nebyl se svými králíky, chodil po zahrádce a kontroloval, jestli je tam plevel a co a jak roste. Musím zmínit, že chodil zásadně v montérkách a montérkové blůze. Tím myslím v létě. I když na mě dohlížel, když jsem se za domem koupala v řece, měl na sobě v třicetistupňovém parnu jeho oblíbenou výstroj. Neptejte se mě, jak docílil toho, že byl dohněda opálený! Asi zázrak... Táta mě učil hrát šachy. Tehdy mě nebavily, protože jsem pořád prohrávala. Byla to děsná otrava. Jinak jsem ho považovala za superhrdinu, protože se mnou chodil na kolotoče a dokázal vydržet i na atrakcích, kde mě se dělalo špatně.
Maminka patřila mezi náruživé zahradnice a 
úspěšné ničitelky plevele. Její motto pro zahradní práce „Moc se s tím nepárej!“ mě doprovází dodnes. Uplatňovala ho hlavně na své růže. Ty dokázala na podzim zastřihnout tak dokonale, že z toho náš soused - amatérský pěstitel růží málem dostal infarkt. Pozoruhodné ovšem bylo, že maminčiny růže kvetly napřesrok bohatěji než růže zmiňovaného pěstitele. Ve svém volnu se mamča ráda věnovala vyšívání a pletení, přes léto ježdění na kole, plavání a tenisu. Také byla vynikající kuchařkou. Její kynuté knedlíky s meruňkami – to byla pro mě poezie bez veršů. Byla to moje první nejlepší kamarádka a to je myslím ocenění, které každá maminka tak lehko nezíská. Dokázaly jsme si vyprávět o čemkoli. Nejraději vzpomínám na naše noční sezení na balkóně, kdy našimi jedinými tichými společníky byly zlatavé hvězdy a běloučký měsíc. V blízkosti téhle osůbky jsem strávila většinu svého dětství a jsem za to nesmírně vděčná.
A z truhly vylétavá další vzpomínka. Ale tahle je nějaká uchechtaná! No jo, tohle je vzpomínka na mého bratra. Můj bratr měl vynikající talent kohokoli kolem sebe rozesmát tak, že ho rozbolelo břicho. Dívím se, že mu ty grimasy nezůstaly dodnes. Právě on mě naučil lásce k přírodě a k lesu. Tam jsme spolu trávili spoustu hezkých chvil. Půjčoval mi svou encyklopedii o zvířatech, v které jsem si dokázala číst dlouhé hodiny. Naučil mě zadržovat dech ve vaně. Pro někoho je to možná úsměvné, ale pro mě to byly neopakovatelné a často vzácné momenty, kdy byl ochotný věnovat mi kousek svého času. Jediné jeho mínus bylo, že byl mnohem starší než já. Byl si dobře vědom, že k němu vzhlížím jak k svatému obrázku a dokázal toho patřičně využít. Vzal mě třeba do lesa, a pak se mi schoval. Zůstala jsem v tom velkém tmavém lese úplně sama. Tak tak že jsem se nerozbrečela. Zčistajasna se přede mnou objevil a smíchy se popadal za břicho. V očích mu poskakovaly jiskřičky, které říkaly: ty jsi tak hloupá, maličká. Vztek ve mě kypěl, málem vybuchl. Ale co můžete dělat? Že ho zbijete? Ale prosím Vás, vždyť vám to stonásobně vrátí! Nebo to říct doma? A už s ním nikdy nejít do lesa? Ani náhodou. Nezbývalo než to rozdýchat a říct si, že ty skopičiny prostě patří k němu. Jeho další oblíbená hra byla, že jsme večer hráli, kdo usne jako první. Určitě ze mě byl tak uondaný, že potřeboval alespoň osm hodin kvalitního spánku. =)
K těmto vzpomínkám patří v neposlední řadě i má sestra. Tu jsem si naštěstí užila více než mého brášku. Spávaly jsme spolu na rozkládacím gauči, na narozeniny jsem od ní dostávala skvělé dárky a právě ona mi pomáhala zorientovat se alespoň trošku v tom divném dospěláckém světě. Díky ní jsem byla v obraze, co se týká tehdejší hudby, módy a účesů.
A nyní se dostáváme k prostředí, ve kterém jsem své dětství prožila. Bydleli jsme na úplném okraji jednoho malého města blízko lesa a řeky. Náš třípokojový byt byl obrovský, každý si v něm mohl snadno najít koutek, když potřeboval být sám. K bytu patřila i velikánská půda, kde jsme sušili seno pro ušáky a věšeli mokré prádlo. Usídlili se tam dokonce i netopýři. Na zahradě jsme opékali buřty nebo udili sýr, před domem jsme v létě hrávali tenis nebo vybíjenou. Pokud nám nestačilo okolí domu, vyrazili jsme na procházku do lesa nebo si zahrát fotbal na blízké hřiště. Teplé slunečné dny jsme trávili u řeky, v zimě jsme na tutéž řeku chodili bruslit nebo běžkovat po zamrzlé vodě.
Moc ráda se probírám starými fotografiemi z této doby. Jsou plné lásky, rodinné atmosféry, zážitků a smíchu. Až budete mít chvilku čas, stavte se, možná je ukážu i Vám.
Hodnocení:
John Werewolf: 5 peříček
Tento text mne stylem psaní a určitě i obsahem zaujal nejvíce. Celé se to četlo jedním dechem, neměl jsem pocit, že mě to nějak nudí. Autorka do textu dala hodně emocí, myšlenek a určitě se na tom projevil i výborný vztah s její rodinou.
Anseiola Renine Rawenclav: 4 peříčka
Velice krásná práce. Ze vzpomínek na mne dýchá pohoda, klid a radost. A takové by vzpomínky měly být. Čtyři peříčka.
Petula Laskavá: 5 peříček
Velmi čtivé, i obyčejné věci jsou podané s noblesou a vypadají tak jako věci vysoce neobyčejné. Je vidět, že autor má někde v sobě velký pisatelský talent.
Midar Kilahim: 5 peříček
Celkový počet peříček: 19
Místo: 1
***
Sandrine Castellasarraine
Padá hvězda něco si přej, zavřu oči a přeji si, abych už nikdy nebyla sama, abych našla opravdového přítele....
Z nebe padal hustý déšť a já i přes to sedla a kolo a jela se podívat do stáje, tu novinu mi samozřejmě ohlásila až jedna holka, která tvrdila, že až koník vyroste otec jí ho zajista koupí. I ve stáji jsem byla za úplného blázna, nikdo mě tam moc neměl rád, ale u koní jsem se pohybovala ráda tak jsem tam i přes narážky ostatních na mou postavu a vzhled ( vždy si něco našli) vydržela, a ani si neumím představit co by bylo kdybych odešla.
Když jsem vešla do boxu, okamžitě na mě vystartovaly ostré zuby jeho matky, bránila ho, a já první návštěvu odnesla s pár kousanci a málem i jedním kopancem, tehdy jsem si řekla, že ten malý bude můj, a byla jsem si vědoma toho, že už od této chvíle budu muset pilně dřít na našem vztahu.
Vždy když sem přišla ze školy, odhodila tašku a vyběhla jsem do stáje, po kapsách plno suchého chleba a mrkve, rozhodla jsem se, že budu jeho matku Tracy den co den uplácet a pak si zvykne.
A taky, že ano, asi za měsíc jsem tam měla volný přístup. Už ji ani nepřekvapilo, že jsme v jejich boxe něják často. Byl čas se dooppravdy zaměřit na toho malého :).
Prvních pár dní mě něják nevnímal, choval se ke mně jako k ostatním lidem ve stáji, byl plachý a jakmile jsem se k němu pokusila přistoupit, když ležel, okamžitě se zvedl a začal, pořád ještě nemotorně běhat po boxe a občas, jak mu nožky uklouzly na trochu mokré slámě upadl.
Jak měsíce ubýhaly, bylo mi jasné, že s nás budou dobří přátelé, bylo léto a koníci byli přestěhováni na nedalekou pastvinu, to ale nic neměnilo na tom, že jsem za svým koníkem jezdila každý den.
Brávala jsem ho s výběhu k přístřešku kde jsem ho čistila, učila ho zvedat nožky a jen tak jsem si s ním hrála, prvních pár měsíců chodil pouze poboku matky.
Jednoho dne jsem si řekla, že zkusím něco nového, stádo bylo dole a on i jeho matka se pásli o pár metrů dál, podívala jsem se na něj a rozhodla jsem se, že tentokrát zkusím ohlávku jeho matky nechat dole. Vyšla jsem tedy za ním, připla si ho a volným krokem jsem vyrazila vpřed, šel poslušně zamnou, překvapilo mě to, ale věděla jsem, že půjde, že mi důvěřuje. Ano mohl se vytrhnout a utíkat zpět, ale neudělal to jen poslušně šel.
Jaho matka Tracy přišla po pár minutách zanámi, všem jsem nachystala oves, dolila vodu, sedla si na trávu a pozorovala je.
„Říká se, že pokud vám kůň zcela důvěřuje, udělá co vám na očích vidí“.
Tu chvíli jsi pamatuji, jako by to bylo před pár minutami co jsem si lehla do trávy a zavřela oči, najednou slyším funění a něco vlhkého na obličeji. Když jsem otevřela oči viděla jsem Foriho jak stojí nademnou, opatrně jsme se posadila, podívala se mu do očí a rukou jsem naznačila něco jako pojď ke mně. Zastavil se chvíli na mě koukal a pak přišel blíž, zafrkal a celé stádo se otočilo. Řekla jsem si fajn teď poběži za nima , ale udělal něco uplně jiného, pokrčil nožky, svými pysky mi přejel po nohách a položi se vedle mě. Nemohla jsem nic říct do očí s emi nějákým záhadným způsobem dostala hromada slz, položil hlavu do mého klína a já pořád se slzami v očích a usměvem na tváři ještě asi tři hodiny jsem tam s ním takhle ležela.....
Dny, týdny a měsíce ubýhaly a i ostatní ze stáje už pochopily, že se nám nesmějí stavět do cesty, Fori jim to dával značně najevo, na pastviny s krmením všechno jsem s ním ot té doby musela udělat já, byly jsme prýma dvojka a nejlepší kamarádi.
Když říkám, že jsem musela udělat všechno, nemyslím jen to krásné, ikdyž toho jsme spolu prožily opravdu nejvíc a já se těšila až bude můj, nic tomu nebránilo...
„odvážíte je na jinou pastvinu?“ zeptala jsem se majitele jakmile jsem přijela a Forim a viděla přepravník a v něm Foriho matku a samotného Foriho vzpínajícího se aso 120kg chlapovi v němž jsem poznala pomocníka ve stáji. „ NE prodali jsme ho.“ Odpověděl majitel klidným hlasem a dál se ho pomocí biče snažili dostat dovnitř.
Nevěřila jsme svým učím a rozbrečela se, ale věděla jsem jednu věc a musela jsem to udělat,
vešla jsem tedy do přepravníku a promluvila na něj tichým hlasem : „Pojď Fori, pojď ke mě.“
A v tu dobu jsem viděla jak jde, jak pomalým krokem vztupuje do přepravníku, ty obrazy se mi splývají vidím jak jde blíž, jak se přepravník zavírá, jak v dáli mizí, slyším řehtání jeho matky, která se s tím taky nehodlá smířit a v tu ránu vím, že ikdyž se narodí další hříbě, že ikdyž bude sebekrásnější, je mi to fuk. Ještě ten den sem ze stáje odešla navždy. Byl to podraz slíbil mi, že počká až budu mít peníze, ale nestalo se:-(
Požádala jsem ho ještě o adresu, abych mohla Foriho navštěvovat, dal mi ji a ja po měsíci jela za ním.
Teď už vím, že se tam má dobře, dokonce líp než ve své bývalé stáji a, že předchozímu majiteli šlo jen o peníze z prodeje.
Byly jsme nejlepší přátelé, znamenal pro mě víc než kterýkoli jiný kůň po něm, s ním sem se naučila hodně věcí a začala si víc věřit, když si totiž za něčím tvrdě jdete, tak to opravdu zabere a ikdyž to není nakonec vše tak jak jste si to malovaly, důležitý je fakt, že vím, že jsem to byla já kdo mu dal plnou důvěru a ještě krásnější je fakt, že mi ta důvěra byla ve stejné míře vrácená.
¨
Už jsou to 4 roky co odjel a má vzpomínka na všechny ty dny s ním ve mně hoří jak stoletý oheň, který jen tak nevyhasne. Nezapomenu na tebe Foreste :)
video: http://www.stream.cz/video/14783-fori-aneb-to-nejlepsi-co-me-v-zivote-potkalo
Hodnocení:
John Werewolf: Začátek mi přišel na rozjezd trochu slabší, ale postupně se autorka vypsala do vcelku čtivého textu.
Anseiola Renine Rawenclav: 5. peříček
I když byste mohl/a zapnout kontrolu pravopisu, vaše vzpomínka mne dojala a silně na mne zapůsobila. Tudíž si zasloužíte pět peříček.
Petula Laskavá: 3 peříčka
Trochu zmatené, velmi časté střídaná časů tomu také nepřispívá a určitě by stálo za to si to ještě jednou po sobě přečíst, ale jistě je to velmi silná vzpomínka, tak mohla i ona způsobit ony chybičky v psaném textu a ve sledu myšlenek.
Midar Kilahim: 4 peříčka
Celkový počet peříček: 16
Místo: 2
***
Nebelbrach Mechacha
Byl jsem malý nováček, ale nikoli vyjukaný. V kolejce byla příjemná atmosféra, nedělalo mi proto problém zapojit se do kolektivu. Starším studentům nevadilo ani to, že si zde nováčci občas dělají svou vlastní party.
Jednoho dne, tedy 4. února, jsme seděli s Niane z Libelusie a Cally La Monte v kolejní místnosti a přemítali o programu, kterým bychom obohatili kolejní večírek. Bylo jasné, že půjde o zpěvy a tance, vymýšleli jsme úžasnou choreografii. Náhle Nia řekla: "Chce to soba." Soba? "Sob je hezký, ne?" "Ale kam bysme dali toho soba?" zeptala se Cally. Nia si věděla rady: "Pod neviditelný plášť," řekla, rozloučila se a odešla do ložnice.
Cally podotkla, že jsme zbyli v kolejce sami dva, ihned jsem oponoval, že je s námi určitě sob pod neviditelným pláštěm. Začala bláznivá honička. Oba jsme se snažili soba nahmatat, ale chytejte neviditelného! Dostal jsem od soba ránu parohem, Cally narazila do zdi. Napadlo ji také změnit taktiku a soba nalákat: "Ňu, ňu, sobíku, hamu papu," ale marně. Nakonec jsem uslyšel, jak sob kolejku opouští. Byl to kolejní sobík? Asi ano, když znal heslo a dostal se do místnosti. Takže máme neviditelného soba.
Už nejsem nováček a Nia také ne. Cally se vrátila do mudlživota a daří se jí tam dobře. Jsem rád, že se v kouzelnickém světě alespoň mihla a že jsem měl díky tomu šanci ji poznat.
A proč jsem vám to vyprávěl? Co je důležitého na sobovi v kolejní místnosti? Nic, nevzpomínal jsem na nic důležitého, jen je to pro mne důležitá vzpomínka.
Hodnocení:
John Werewolf: Ze všech tří mi to přijde nejvíce odfláklé, přišlo mi, že autor na tento úkol už neměl tolik síly a chutě jako na začátku :)
Anseiola Renine Rawenclav: 3 peříčka
Sobí vzpomínka je vskutku originální, o tom se dozvídám poprvé. :) Tři peříčka.
Petula Laskavá: 4 peříčka
A takové vzpomínky jsou nejlepší, legrace není nikdy dost a je milé na tyto příhody po letech vzpomínat… jenom co se týče formální stránky – máte to úžasné ukončené, ale ta hlavní část by se jistě dala trochu lépe propracovat…
Midar Kilahim: 3 peříčka
Celkový počet peříček: 13
Místo: 3
***
Doufám, že se vám díla líbí tak moc jako mně! A já se pro dnešek s vámi loučím a těším se na vás zase někdy!
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Autor: Lilien Emity WatfarVydáno:
