Z akvamarínového deníku II
sobota 10. září
Celou sobotu nemám stání. Snažím se něčím zabavit, ale na nic se nedokážu dostatečně soustředit. Večer totiž začíná první havraspárský trénink. Famfrpál jsem ještě nikdy nehrála. Modlím se k Roweně, aby se neprojevilo, že na něj nemám nadání.
Chystám se do Velké síně povečeřet, když tu mi kolejní výr velký donese zapůjčené koště. Antizmok. Nádhera. Potěžkávám ho v ruce a prohlížím si každý jeho detail. To se bude létat. Převléknu se, popadnu koště a upaluju do Velké síně.
Večeři do sebe naházím během pár sekund. Ani netuším, co vlastně jím. Ještě se zbytkem chleba s něčím, co přípomíná játrovou paštiku (tu přeci nejím!) se zvedám a spolu s Rory odcházíme na hřiště.
Už je tu většina modrých a rozcvičují se. Kapitánka Lilien na všechno dohlíží ze vzduchu. Nám prvákům ukazuje, že se máme nejdříve rozlétat. Pustíme se do vzduchu. Rory mi v okamžiku mizí z očí. Mám co dělat se svým „novým“ koštětem. Nějak mě vůbec neposlouchá. Dokonce se mi zdá, že má v úmyslu mě shodit. Tak tak se vyhnu potloukovi, který ani nemíří na mě.
„Yasmin,“ volá na mě Lilien.
„Ano?“ přiletím k ní.
„Poslouchej, kolik máš nachytaných terčíků?“
„Dvacet jedna,“ odpovím pyšně.
„Aha. Tak víš co? Běž se ještě potrénovat na terčíkách,“ ukáže za hřiště.
Odebéřu se určeným směrem a jen smutně hledím na již rozehranou hru. Evelina, Rory, Ema a ostatní děvčata se prohánějí na koštětech, jako by se nich narodily.
Obléknu se do „terčíkovského“ úboru skládajícího se z široké sukně, přiléhavé haleny a směšného klobouku, který se přivazuje pod krkem. Šmankote, který chytrák tohle vymýšlel? V duchu přemýšlím, jak v tom asi vypadají kluci. K výstroji patří i podivné koště, které bych si nevzala ani na zametání, ne tak na létání. Sednu na koště a vyrážím. Soustřeďuju se na svůj výkon tak dokonale, že zapomínám na čas. Terčík, terčík, terčík... Terčík přede mnou, terčík za mnou. Všechno mi splývá v červenou šmouhu. Okolo se už dávno setmělo. Vidím rudě a není to tím, že byly na obloze před chvílí červánky.
Trénink pro dnešek končí. Připojuju se k ostatním, Antizmok táhnu za sebou jako havránka na kolečkách. Všichni bujaře vypráví o nejrůznějších technikách, které si nacvičili nebo zítra nacvičí. Já mlčím. Raději. Vždyť se mi nepodařilo chytit ani těch 21 terčíků, kterými jsem se tak pyšnila.
„Nic si z toho nedělej,“ připojuje se ke mně Rory. „Asi sis ještě nezvykla na koště.“
Asi.
Do postele padám únavou, nicméně spánek není tak kvalitní, jak bych potřebovala. Nemůžu se dočkat rána. Celou noc se převaluji a zdají se mi divoké sny.
Jestli to nebude tím koštětem, říkám si, když lezu z postele celá polámaná. Vzala jsem si ho s sebou do peřin, abych si zvykla na jeho tvar.
Při oblékání mi padají kousky šatstva z rukou, ponožky si místo na nohy oblékám na ruce, tričko mám naruby. No, asi mě čeká „den blbec“.
Antizmok, kterého mi Lilien včera zapůjčila z kolejního kumbálu, s sebou beru i na snídani. A protože ho nechci nikam položit, abych ho náhodou nezapomněla (jsem hlava děravá), držím ho stále v ruce. Spíše mi tedy zavazí, než že bych si na něj zvykala. Z tohoto důvodu mi stolování zabere neuvěřitelné množství času.
Na hřiště přibíhám poslední a pozdě. Vskutku nádherný začátek dne.
„Tak se ukaž!“ houkne na mě Lili.
Předvádím jí svůj vytříbený styl. Zas asi tak vytříbený není, protože mě posílá zpátky na terčíky.
Ach jo.
Tentokrát se do toho tak zažeru, že během první hodiny nasbírám svých jednadvacet terčíků a světe div se, druhou hodinu létání dokonce chytnu třiatřicet. S chutí tancuju rumba tanec a ani mi nevadí, že nemám rumba koule.
Konečně mě Lili pouští „na plac“. Štěstím bez sebe lítám od jedné branky k druhé. Snažím se chytnou Camrál, Potlouk i Zlatonku zároveň, i když trénuji jen na postu střelce. Kdoví, co všechno by se nestalo, kdyby se neozvala Lilienina píšťalka, která oznamuje přestávku na oběd. Sláva, už mi vyhládlo.
Po obědě se moje aktivita otupí, takže se můžu věnovat pouze jednomu postu. Zdá se, že mi to začíná jít.
Tohle přesvědčení mi vydrží do okamžiku, než mě ve vzduchu strefí Potlouk. Rychlostí nadzvukového letadla se ke mně blíží povrch zemský.
Buch!
Aůůůů....
Celé tělo mě bolí jako po výprasku. Tam, kde nemám kůži krytou oblečením nebo chrániči se mezi zelenými skvrnami od trávníku řine krev. A už u mě přistává Lili, Larrie, Monny a Linn.
„Žiješ?“ ptá se starostlivě Larrie a pomáhá mi na nohy.
„Asi jo,“ odpovídám a přepočítávám si své ruce a nohy.
„Musíš do apatyky. Pro lektvar na pálivé odřeniny. Zvládneš to, nebo mám jít s tebou?“ nabízí mi Lili.
„To zvládnu,“ řeknu. Lili má přece jiné starosti než se se mnou zdržovat v apatyce.
Belhám se zpátky do hradu. A už jsem v apatyce. Který lektvar si mám vzít? Vzpomínám, který že to Lilien jmenovala. Ale ne a ne si vzpomenout. Zadívám se na poličku s lahvičkami. Porozhlédnu se okolo, zda by mi mohl někdo pomoct, ale nikde nikdo. Vracím se pohledem k lektvarům. Určitě to bude tenhle červený. Ten mi z nich připadá nejsympatičtější.
Lahvičku vypiju na jeden hlt a čekám na účinky hojení. Ale jo, odřeniny mizí. To je úžasné! Jen jako by mě začaly bolet zuby. Sáhnu si na pusu a ztuhnu. Cosi mi tam vyrostlo! Prázdná lahvička od lektvaru se rozbíjí pádem o zem.
Merline! Mě tam vyrostly dva velikánské zuby.
Živě si dokážu představit svou nynější podobu. S kapesníkem před pusou peláším zpátky na hřiště. Divoce mávám na Lili.
„No týjo!“ prohlíží si kamarádka moje „keláně“. „Jak si k tomu přišla? Nevypila jsi náhodou ten červený lektvar, co stál vedle?“
„Vyfila,“ odpovím a zjišťuju, proč králíci nemluví. S takovýma zubiskama by jim nikdo nerozuměl. Stejně jako teď mně.
Lilien mávne na Rory a poprosí jí, aby se mnou šla vyhledat madam te Tibu.
Na ošetřovně to zapáchá směsí desinfekce a šípkového čaje. Fuj...
„Dítě, ty vypadáš!“ spráskne nade mnou madam te Tiba ruce. Vede mě k jedné z postelí a vybízí mě, abych se posadila. No, to je dobrý nápad. Jaksi se mi podlamují kolena.
Madam ošetřovatelka přináší hrnek s jakousi podivnou tekutinou. To je asfalt nebo co?
„Vypij to,“ strká mi kouřící hrneček do ruky. „Tohle ti pomůže.“
„Mee, já to vyvržím,“ odmítám páchnoucí brečku.
„Co říkáš?“ nerozumí mi madam.
„Že to nechce,“ dělá mi překladatelku Rory.
Madam ošetřovatelka jen udiveně pokyvuje hlavou. „Jseš si jistá, dítě?“ ptá se mě ještě jednou. „Představ si, jaký s těma zubiskama povedeš život! S NKÚ a OVCEMI se rovnou rozluč, tam ti nikdo nebude rozumět. A taky když budeš chtít políbit chlapce, tak ti to bude překážet. A to nemluvím o svatbě. Víš jak budeš vypadat? Krásné bílé šaty s dlouhým závojem, samá krajka a ruční vyšívání. A k tomu ty zuby...“
Protočím panenky. Ne, že by mi ta představa nějak vadila. Spíše se obávám, jaké argumenty by si madam Tiba našla dál. Sáhnu po hrnku a s husí kůží na celém těle vyliju obsah do sebe.
„Fujtajbl!“ ulevím si.
Ale co to? Zuby jsou pryč. Ohmatávám pusu, jestli se mi to nezdá. Nezdá! Paráda! Vděčně děkuju madam za její pomoc.
Vracíme se zpátky na hřiště a trénujeme až do setmění.
Tentokrát spím dobře. Koště jsem už vrátila, takže mi v posteli nic nepřekáží. Jen se mi ve snu zdá o chlupatých králících v krajkových bílých šatečkách.
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Vydáno:
Janel | 01. 10. 2010
Connie | 30. 09. 2010
Nebelbrach | 30. 09. 2010