Na slovíčko s novou modrou prefektkou
Katelyn jsem do svého kabinetu přilákala na krabici čokolády a modrou limonádu. V nestřeženém okamžiku jsem pak kouzlem zamkla dveře a dotlačila před ni křesílko.
"Měla bych na tebe pár otázek, nevadí ti to, viď?" Nemyslím si, že by mi můj "nevinný úsměv" tak úplně věřila, nicméně neměla moc možností na výběr. Uvelebila jsem se tedy v dalším z mých modrých křesel a vytáhla bonzbloček a brk.
***
"Není to zase tak dávno, co se z tebe stala prefektka Havraspáru. Takže moje první otázka je nasnadě – jak se ti to líbí? Jsi spokojená? Máš radost?"
Katelyn se na chvilku zamyslela a pak pokrčila rameny. "No, přijde na to, v které fázi. Dost dlouho mi trvalo, než mi to všechno došlo. Samozřejmě jsem byla tak trochu v euforii, když se na mě sesypaly ty gratulace a slyšela jsem ze všech stran, jak je to skvělé." Snad aby potvrdila svoje slova, vytahuje krásnou květinu, která už je bohužel trochu povadlá. "Ale nějaké povinnosti? To mi došlo trochu později. A možná, že z těch věcí, které funkce obnáší, jsem měla ještě větší radost, protože věci pro kolej dělám ráda."
Odškrtla jsem si ve svém bonzbločku několik bodů, které byly touto otázkou zodpovězeny, a pak jsem se na před sebou sedící novopečenou prefektku zašklebila. "Výborně, začala jsi o povinnostech sama! Co se tvým jmenováním prefektkou pro tebe změnilo? Pozoruješ vůbec nějakou změnu, ať už v jakémkoli ohledu?"
"Kdybych pominula takové ty povinnosti, které nabývají automaticky každému péčku, tak asi nic. Že bych se najednou bavila s jinými lidmi nebo se snažila chovat jinak, to ne. Možná je fakt, že se člověk trochu víc kontroluje, když mluví, ale na geniálního robota si určitě hrát nebudu." Austerová se zazubila a já mohla jen pochmurně sledovat, jak z misky, kterou jsem před ni postavila, rychle mizí všechny čokoládové bonbony. Abych ji zastavila, spěšně jsem položila další dotaz.
"Takže jsi nepostřehla žádnou změnu v chování ostatních studentů? Nezdraví tě teď i ti, kteří si tě ani nevšimli, a podobně? A nějaké negativní reakce na své jmenování jsi zaznamenala?"
"Ne, to určitě ne. A negativní reakce? Těžko říct. Myslím si, že vždy se najde někdo, kdo bude proti, ale nějaké veřejné demostrace s cedulemi a megafonem se zatím nekonaly," ulehčeně se zaculila.
"Mno, já bych se tak neradovala!" rozhodla jsem se ji trochu poděsit. "Získala jsi odznak už ve druhém ročníku, tedy dost brzy! Nebojíš se, že tě nějaký starší student uřkne někde za rohem, když ho budeš napomínat?"
"No, není to trochu zbytečná otázka? Kdo by se nebál?" roztřásla se strachem. "Ale na druhou stranu, na útisk ze strany starších studentů jsem ještě pořád zvyklá z nováčkovských dob, když jsem v tom druhém ročníku."
"Ale tak, jsi prefekt! Ty na ně máš svoje metody, ne? Ostatně už sis někoho vykopla do jezera?"
"Jo, do jezera jsem už kopala. Je to skoro tak úžasné, jak mi to každý popisoval!" Oči se jí nadšeně rozsvítily. "Jenom je problém s tím, že jsou tu všichni nějak moc hodní, takže těch příležitostí k pořádnému kopanci moc není. Díky Bohu."
"Jojo, péčko se pak moc vykopávání nedočká, je to škoda… Nicméně, trochu z jiného konce: Bylo to nečekané překvapení, nebo jsi věděla, že stříbrný odznak získáš?"
"No, tak to úplně prvotní zjištění bylo vážně šílené. Mě samotnou by to ani ve snu nenapadlo, a tak jsem si týden nebo dva myslela, že je to vtip. A to naprosto vážně."
"A pak ses s tou představou smířila? Nebo tě museli "ti nahoře" omámit nějakými lektvary, abys kývla?" Těšila jsem se, že konečně vypátrám nějaké pořádné tajemství, ale Austerová to zase musela pokazit!
"Ne-e. Kývla jsem téměř hned, protože i jako nováček jsem nějak péčko být chtěla. Spíš to bylo tak, že mi přišlo absurdní to odmítnout a až potom jsem si to nějak představila."
Zklamaně jsem zakroutila hlavou a zapátrala v paměti po dalším dotazu. "Co tedy bylo první myšlenkou, když sis odznak mohla připnout na hábit? A jak se o něj vlastně staráš? Leštíš ho pravidelně? Má vlastní postýlku?!"
"První myšlenkou? Asi něco jako "to není možný". A potom jsem začala tak nějak objevovat všechny ty nové věci. A žádnou mimořádnou péči o odznak jsme ještě nezahájila. Zatím k němu přistupuju takovým sucharovským způsobem, obezřetně jej pokládám na noční stolek a když si jej připínám na hábit, tak velmi opatrně, protože se bojím, že mě kousne. Ale věřím, že časem mě bude mít rád. Možná ho pozvu tento víkend na dýchánek a seznámíme se blíž. Kdo ví."
"Určitě si nakonec budete dobře rozumět. Jinak, máš nějaký prefektský vzor? Víš, třeba že si říkáš "chci být tak skvělá prefektka, jako bývala Weilová"?"
"Prefektský vzor, to mě ještě nenapadlo." Nechápavě jsem pozorovala smějící se Katelyn a přemýšlela, jak na něco tak zásadního mohla zapomenout! "Ale je fakt, že by mi vůbec nevadilo získat nějaké prefektské schopnosti hodných prefektek, jako byla Wejlová nebo je nepřekonatelná Larstonová. Zatím bych se soustředila na to, abych byla alespoň správné průměrné péčko, až potom se podívám někam nahoru."
Není nad to vlastně sám sebe pochválit, že! Velmi skromně jsem se zamodrala, přičetla jsem Katelyn plusové body za skromný úsměv a správně vyvážené lichocení, načež jsem rychle přešla k další otázce. "A co Studentská rada, jak se ti líbí tam? Co říkáš kolektivu péček všech kolejí?"
"Ke Studenské radě asi ještě nemám moc co říct. Je to pro mě úplná novinka a nijak extrémně jsem ji nezkoumala a ani pořádně nepoznala na to, abych ji mohla posuzovat. Každopádně jsem úplně nadšená z toho erbu nad vstupem. Konkrétně toho nejvíc vlevo."
"A bonusová otázka na závěr. Můžeme od tebe čekávat nějaké velké změny, které se budeš snažit prosadit? Máme se třeba obávat, že havraspárské Sedmero havranů nahradí sedmero lam?"
"No, myslím, že hned tak rychle to nebude. Klidně je možné, že vykouzlím z koleje Havraspáru kolej Katelyniných poskoků, ale to až tak za rok, za dva." Po tváři jí přeběhne škodolibý potměšilý úsměv a mně pomalu dojde, že mi rozhodně neprozradila všechno. "Myslím, že pro mě je zatím vhodnější hrát si s ostatními prefekty piškvorky a malovat si krásnou klidnou budoucnost. Koneckonců, je mi teprve dvanáct a to je na zničení světa trochu málo, ne?"
***
Asi pochopíte, že pak bylo jediným rozumným řešením strčit Austerové do ruky další tabulku čokolády a rychle ji vystrčit z kabinetu ven. Takže… přejeme nové prefektce hodně štěstí.
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Vydáno:
Linn | 24. 11. 2010
Katelyn, gratuluju k odznaku. ;)
Paul | 21. 11. 2010