Bizarní dění na hradě
28.5. si těsně před půlnocí vykračuji hradní chodbou. Mé kroky míří do knihovny, toho vznešeného a nikdy neprobádáného místa, které vždy skýtá náhodnému kolemjdoucímu příležitost zažít nějaké to dobrodružství. Ať je to příběh hlavního hrdiny jednoho ze svazků nebo dobrodružství při honění svazku, který se tváří přemoudřele a ukrývá se před slídivýma očima zuřivého studenta, vždy je tu něco nového.
Tentokrát tomu nebylo jinak. V prvé řadě jsem si povšimla velice sympatického faktu - kdysi neposlušné regály, které si přeskakovaly, jak chtěly, kdykoliv jste si dovolili zalovit v jejich útrobách, se nyní ukáznily. Čest tomu člověku, který jim dal co proto. Laicky řečeno: pokud se nyní podíváte do polic jednoho z knihovnických oddělení a pak se chcete podívat zase do jiného oddělení, nebudete automaticky teleportováni na začátek knihovny. Nebudete muset probíhat celou knihovnou jak pešci, abyste se dostali jen o pouhé oddělení vedle. Heuréka!
Lehce se pozměnilo i vzezření jednotlivých regálů. Jsou nyní přehlednější, člověk může snáze sáhnout po knize, kterou hledá, vše vidí rychleji. Posuďte sami:
Už nyní jsem byla mile překvapená změnami, které v knihovně proběhly. Můj údiv ovšem neměl brát konce. Automaticky jsem totiž zamířila k regálu s havraspárskou tvorbou, abych zkontrolovala, zdali do něj již nepřibyl nový svazek, který naše kolej knihovně zasílala. Svazek sice nepřibyl, zato jsem našla něco jiného.
Na zemi pod regálem se v koutě krčil "Starý rezavý klíč". Klíčů mi rukama prošlo za ta hogwartská léta už mnoho. Apatyka, kumbál, zasedačka, truhla se sladkostmi... Ale žádný se nepodobal tomuto. Byl úplně jiný. Sálal mocnou magií.
Zdráhala jsem se chopit se takového artefaktu. Přitahoval mě, o tom žádná, možná ale právě až příliš. Při bližší prohlídce jsem zaznamenala několik run vyrytých jasně do prastaré mosazi. Starodávné runy to nebyly, tyhle jsem vůbec nepoznávala. O to víc mě děsily. Co říkají? Co praví ty mystické rytiny?
Zvědavost ovšem zvítězila. Zničehonic mi to nedalo a po klíči jsem chmátla. A málem mě trefil šlak. V tu ránu mi totiž do ucha pronikavě zahoukala sova. Zněla naléhavě. S klíčem pevně seveřeným v dlani jsem zadýchaně doběhla do sovince. Tam na mě čekal dopis. Od Soví pošty, překvapivě...
Občas mě náš hrad děsí. Při takových dopisech si připadám jako pod slídivým okem Velkého bratra. Hradní zdi ví vážně všechno. Nicméně tentokrát jsem sovu ocenila; potvrdila mi, že se mi to nezdálo, že netrpím klamnými bludy. Klíč jsem stále měla v dlani.
Byl u něj přivázaný malý papírek, který pravil:
Takže přinejmenším mě nezklamala intuice a ty runy jsou vážně varovné. Trochu štítivě jsem uložila klíč pečlivě do zakleté části své šperkovnice, odkud ho nehodlám vytahovat, dokud nebudu vědět, k čemu přesně bude sloužit.
Je snad náhoda, že se tento tajemný klíč objevil ve chvíli, kdy bylo oficiálně sňato sukno z těžkých dubových dveří znovuodhaleného Sklepení? Snažila jsem se klíč do zámku ve sklepení zastrčit, když si hlídkující profesor, odhánějící odtamtud každého studenta, dal menšího šlofíka (taktně nezmíním kantorovo jméno, chápeme). Marně. Klíč do sklepení (zatím) nepasuje.
A nebo je tento klíč jen jeden z mnoha? Možná se jich po hradě potuluje víc a zámků se ve dveřích sklepení rovněž nachází vícero, jen prozatím nejsou odhalené? A vůbec, když o tom tak přemýšlím, nejsem si jistá, že chci vědět, co za těmi dveřmi ve sklepení je...
A třeba tento klíč vůbec nesouvisí se sklepením. Třeba patří někam úplně jinam, do jiné tajné místnosti. A nebo z toho dělám zbytečnou bublinu a je to jen cetka, kterou ztratil nějaký lajdák. Co myslíte vy? Jsem zvědavá na vaše názory! Budu ráda, když se o ně podělíte v komentářích.
***
Klíčem to ovšem neskončilo. Následujícího dne jsem totiž zamířila do laboratoře. Sir kolejní se mohl ve společenské místnosti ukýchat k smrti, tak jsem mu chtěla namíchat nějaký protialergický dryák, ale jakmile se za mnou zabouchly dveře laboratoře, byla myšlenka na pomoc mému nejjasnějšímu ta tam (pardon). Do laborky totiž přibyla nová skříň!
Taková fešná. Uznale jsem pokývla hlavou a jala se prošátrat její útroby, co zajímavého se tam nachází.
Otevřela jsem skříňku a PUF. Ozvala se rána jako z děla a skříňka jako by se do země propadla.Na jejím místě se válelo Půl unce drceného měsíčního kamene.
Když jsem ji sebrala, stála jsem znovu před svým kotlíkem. A nežmoulat v ruce drtinu měsíčního kamene, vypadalo by to, že se nic z výše uvedeného nestalo.
A takových případů, jak se mi doneslo, je více. Přísady do lektvarů, klíče, prapodivnosti... Hrad nedělá nic bezdůvodně. Třeba se v laboratoři a knihovně projevily časové smyčky a z minulosti či budoucnosti jsou k nám zasílány jednotlivé předměty. Třeba si všechno to bizarní hradní dění nějak navzájem nahrává a jsou tam souvislosti.
Nyní je jisté jen to, že můžeme spekulovat, hledat, nalézat, hádat a vyčkávat, co objevíme, na co přijdeme, a jaký další pokyn nám hrad předá. Protože on vždycky s něčím přijde. Tak se nechme překvapit.
A já se jdu teď podívat do knihovny, jestli se tam zase něco nepovaluje.
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Vydáno:
nich | 02. 06. 2011
Alisma | 01. 06. 2011
Mary | 01. 06. 2011
Marylin | 01. 06. 2011
Cil | 01. 06. 2011