ředvánoční čas,… čas, který každý prožíváme nějak jinak. Já osobně lidi v tento čas dělím do dvou skupin. Ta první je skupina stresová:
Lidi jsou v neustálém stresu, nic nestíhají a lamentují, že nemají dárky pro své blízké především proto, že v obchodech nic nemají, jelikož už to vykoupil dav před nimi. Dokonce si na nich zasedli ve škole či v práci, dávají jím tolik úkolů a tolik práce, že se to nedá stihnout do požadovaného termínu a ke všemu ještě ani nezačali péct cukroví!
Tak to je první skupina, ale pak je tu ještě skupinka, podle mého trochu menší, která se v poklidu a s radostí připravuje na Štědrý den. Té říkám skupina s kouzlem v srdci. Do takové skupiny se řadí především děti, ale sem tam i hrstka dospělých.
Takové skupince lidí můžeme závidět, jelikož jsou plni energie, nic je nevykolejí a všechny problémy řeší v poklidu a s rozvahou. Mají dokonce i čas na to, aby se věnovali svým blízkým a dováděli s nimi,… no třeba v závějích!
Já osobně ráda vzpomínám na chvíle dětství, kdy k nám ještě chodíval mudlovský Ježíšek a vlastně i kouzelná víla Fleutýnka. Chvíle očekávání a radosti, chvíle kouzel a tajemna. To všechno, jako by s mávnutím proutku odvanulo v dál, když jsem dospěla,… když jsme všichni dospěli. Často přemýšlím, proč mají děti a dospělí tak odlišný pohled právě na tyto dny. Na dny, které by každý měl prožít v radosti a veselí, v kouzelném prostředí plném tajemna. Já osobně jsem ráda za svou rodinu, kde ještě zbytky tohoto kouzla přetrvává, ale poslední dobou sleduji, jak se kouzlo Vánoc vytrácí tak nějak celkově, jako by nemělo sílu přijít na tento svět. Ano, někde to kouzlo ještě prstíky vystrčí, v některých rodinách si umí kouzlo dosyta užít, ale ruce na srdce, kouzelné bílé vánoce našeho dětství jsou již někde v dáli a čekají na další hodné děti, kterým se ukáže… anebo ne?