Havraspár v Zapovězeném lese

Naše drahá prefektka Elanius Aine Neil si všimla, že už dloho nebyla žádná kolejní výprava, a jako kolejní "zálesačka" se rozhodla jednu zorganizovat. A nebo také měla moc velký hlad a potřebovala nějakou oběť. Každopádně jisté je to, že kontaktovala pana průvodce Samaela a po krátké domluvě nám objednala výpravu, za což jí je vděčná velká část koleje.

Termín výpravy byl stanoven na 18.4.2010, na neděli, přesně v 19:30 hodin. Počet míst byl omezen na 6 modrých, protože slečna prefektka se obětovala a rozhodla se přenechat své místo nějakému studentovi (já si ale spíš myslím, že se příliš bála pana lesníka, ovšem pšššt!). A jelikož se hlásilo modrých trochu více, musela Elan vybírat a každý, kdo chtěl jít do lesa, jí musel napsat své důvody.

I já jsem se rozhodla zkusit své štěstí a pergamen s pečlivě vypsanými důvody jsem jí poslala po mé sově. A hle - dostala jsem se! S menšími (= neměla jsem lucernu a Elan mi ji pujčovala) či většími (= neměla jsem co na sebe) komplikacemi jsem se v 19:30 dostavila do Velké síně.

Většina modrých už tam byla. Výpravy se zúčastnily Isabella Anne Swan, Katelyn Auster, Larrie Larstonová, Lilien Emity Meissed, Madidess Leevian a Sharlotte la Libretëa. Jak si můžete všimnout, v dobrodružství a procházkách si libují spíše slečny, protože žádný příslušník mužského pohlaví se na výpravu nedostal. Pan Sam nás chvíli napínal, ale nakonec nám oznámil, co bude cílem dnešní výpravy.

Ano, správně, modří se půjdou podívat na hipogryfy. To je takový ten koňoorel, masožravý a velmi, velmi hrdý. Samozřejmě s tímto návrhem všichni souhlasili a nadšeně jsme zamířili za panem Samaelem.

Po celou cestu nás nepostihly žádné komplikace, až se tomu divím (většinou se za námi něco plíží, něco nás kouše, olizuje, chytá, ale tentokrát nic, opravdu!). Ovšem trochu problém nastal v okamžiku, kdy se před námi objevil skalní převis. Tyčil se nad námi a my neměli žádnou možnost, jak se dostat nahoru, protože většina zjevně zapomněla vznášecí kouzlo (ostudááá). Lili navrhovala let na koštěti, ale protože modří mysleli na praktické věci a ne na létání (= měli jsme s sebou svačinu a své kolečkové havránky), koště měla jen ona. Pan Sam zase navrhoval výstřel katapultem. Někteří se s radostí hlásili jako dobrovolníci, ale když pan průvodce oznámil, že je velmi pravděpodobné, že se vystřelný zabije při výstřelu, při letu, po dopadu nebo dokonce ještě před výstřelem, zájem modrých trochu ochladl... ale ne o moc.

Proto se tedy pan Sam nabídl, prokázal jako gentleman a vylezl nahoru, všem dámám spustil dolů žebřík a my, členky výpravy, jsme po jedné vylezly nahoru (Madidess samozřejmě první).

Na převisu jsme spatřili stádo hipogryfů. Nevím, kolik jich tam přesně bylo, ale musím uznat, že byli moc hezcí.

Pan Sam vytáhl svůj zápisníček a kontroloval počty hipogryfů, zapisoval údaje o těchto tvorech a my jsme si zatím směly vzít kousek masa z balíčku, který pan průvodce přinesl, a nakrmit hipogryfy. Každý se tedy vydal k tomu, kterého považoval za toho nejhezčího. Já jsem si vybrala takového menšího nazrzlého, ale například prefektka Larrie dala přednost statnému černému samečkovi. Bez sebemenšího zranění se nám povedlo všechny nakrmit a s velkou odvahou to každý modrý, hlavně ale Katelyn, úspěšně zvládl!

A pak následovalo další překvapení - mohly jsme se na hipogryfech proletět. No, já jsem se ze začátku trochu bála, sice moc ráda létám na koštěti, ale přece jen! Hipogryf je zvíře, má svou hlavu a je mnohem větší! Nakonec jsem se ale překonala a je to rozhodně dobře, protože let na hipogryfovi je prostě úžasný (kdo to nezkusil, určitě musí, je to daleko pohodlnější než dřevěná násada koštěte!).

Všichni si užívali let a zkoušeli se předhánět, někteří se pokusili o nějaký ten manévr, avšak velmi brzy nastal čas pro přistání a tak jsme byly panem lesníkem nuceny slétnout až na zem. Ovšem, až na jednu výjimku. Lili totiž odmítala slézt a to tak dlouho, až byl pan Samel nucen ji sestřelit (navrhovala jsem střelbu Potloukem, on ale střílel kouzlem) a to se Lili konečně dostala na zem. V pevné podobě. A ne, opravdu, ta sekaná, co včera byla k večeři, nebyla Lili. Alespoň myslím.

Pak nastal konec výpravy. Rozloučily jsme se s hipogryfy i s panem průvodcem, poděkovaly jsme za výpravu a vydaly se zpět do hradu.

V lese se samozřejmě naskytlo několik příležitostí, při kterých jsme mohly něco sebrat. Nejčastěji to byla děravá ponožka (takže nakonec odcházela snad celá výprava s ponožkou navíc), sem tam i nějaká bylinka.

Všechny jsme si v lese odpočinuly, odreagovaly se a vrátily se ve zdraví (ehm, promiň, Lili, rozhodla jsem se tvůj otřes mozku zatajit...) na hrad, výpravu do lesa tedy můžeme označit za více než úspěšnou. A kdo ví, možná se brzy naskytne příležitost pro zopakování tohoto zážitku.