Jak se stát spisovatelem III.

V třetím díle série, o kterém jsem si myslela, že už nikdy nevznikne, si pojďme rozebrat cestu od fanfikce po originální dílo, které můžete jednoho dne vydat.

Pojďme se spolu na chvíli vrátit k tématu předchozího dílu, a tím je inspirace. Tehdy jsem zmiňovala dvě věci: hudbu a svět kolem sebe. Jedno i druhé samozřejmě u psaní mé knihy platilo, ale ráda bych zmínila, že prapůvodcem vaší knihy klidně může být i fanfikce. Nejspíš to zní zvláštně, můžete mi říct: "Ale fanfikce přeci není vydavatelná věc, Rog! Proč to tu vůbec zmiňuješ?" Protože si myslím, že to není tak úplně pravda. V jisté podobě může být i fanfikce vydavatelná. Pro příklad zmíním několik mudlovských titulů, začnu těmi méně známými a pak se dostanu k pořád docela trháku, ale vezmu to samozřejmě ve stručnosti.

Rogerina portrét

Fantom od Susan Kay je nejslavnější vydaná fanfikce na román Fantom Opery od Gastona Lerouxe. Za ním stojí v závěsu kniha Fantom Manhattanu od Fredericka Forsytha, která sice zas tak dobrá není, ale na její motivy vznikl docela pěkný muzikál Love Never Dies. Ještě bych mohla zmínit Krverůž od A. G. Howard, ale ta je za mě slátanina a moc se v ní nechci babrat... Pohneme se konečně od Fantoma, respektive od fanfikcí, protože knihy, které chci zmínit teď, jsou už spíše retellingy.

Ty nejspíš nemusím dlouho představovat, v poslední době jsou docela "boom" a hodně se čtou. Zmíním ten asi nejznámější, kterým je kniha Dvůr trnů a růží. Jedná se o první díl ze série od autorky Sarah J. Maas a jistě v ní nikdo nemůže přehlédnout podobnost s pohádkou Kráska a zvíře. Tyto znaky najdeme i v knize Vlku zaslíbená od Hannah Whitten, i když název slibuje spíše retelling na Červenou Karkulku.

Vzhledem k tomu, kolik takových titulů existuje, a to jsem ani nezmínila zdaleka všechny, mi nepřišlo tak zvláštní napsat svoji knihu právě na základě nedomyšlené a nedopsané fanfikce.

**

Jak jsem fanfikci na světový román přetvořila ve vysokoškolskou gay romanci

Uznávám, zní to šíleně. Ale kniha, která v současné době prochází oficiální korekturou v nakladatelství, opravdu byla na svém začátku fanfikcí na světový román z 19. století, a to na žádný jiný, než na Bídníky od Victora Huga. Ten samozřejmě nemá s tématem romance dvou vysokoškoláků nic společného ani z rychlíku, a přece to šlo.

Bídníci nepatří ke knihám, které by se v dnešní době hojně četly, přesto příběh alespoň v základním rámci spousta lidí zná. Kromě známého příběhu o stíhaném galejníkovi, který ukradl chléb, se příběh motá i kolem pařížského povstání v roce 1832. To vedl hoch jménem Enjolras společně se svými přáteli. Jedním z nich byl i muž, který smysl života hledal na dně lahve alkoholu. Jmenoval se Grantaire a svůj život nechal ukončit střelou z pušky po Enjolrasově boku. Patřím k těm bláznům, kteří věří, že mezi těmito postavami minimálně z Grantairovy strany mohlo něco být.

*

Nebyla bych to já, kdybych o nich nepsala. Jsou mi tak blízcí, že jsem si jejich slavnou "umírací" scénu nechala nedávno i vytetovat a jejich příběh je pro mne definicí lásky. To by ale bylo na dlouhé povídání. Pokud by ale někoho z vás můj názor zajímal, budu ráda, když mi pošlete sovu, určitě to můžeme rozebrat.

Příběh v mé hlavě původně začal tak, že Enjolras, nádherný blonďatý hoch, navštěvoval s několika přáteli společně právnickou školu v Paříži v devatenáctém století a přemýšlel o revoluci, protože se mu nelíbilo postavení chudiny ve společnosti. Na školu nastoupí Grantaire, kterému tato škola vůbec neimponuje, ale rodiče ho na ni poslali. Aby přišel na jiné myšlenky, věnuje se své vášni  malování. Vyhlédne si Enjolrase a čím dál tím víc se zaměřuje na jeho portréty. Díky tomu se se svojí múzou sblíží a přidá se k revoluci.

Grantair držící se s Enjolrasem za rameno(obrázek převzat odtud)

V ději nebylo nic zajímavého, nic strhujícího, pokud jsem nechtěla přepisovat revoluci z knihy. A pokud jsem si chtěla splnit svůj sen, tedy vydat vlastní knihu, pak jsem musela přijít s něčím lepším.

*

U mudlů jsem to nikdy neměla jednoduché. Prošla jsem si traumaty, které v sobě ani po letech neumím zpracovat a vyrovnat se s nimi. Rozhodla jsem se je tedy v mírných úpravách předat svým postavám a věřte, že mi to pomohlo. Měla jsem potom pocit, že na své problémy nejsem sama, že je prožívá i někdo jiný.

Z Grantaira tak vznikl Lukáš.

Dvacetiletý Lukáš Holub má velké problémy se svým otcem, který se odmítl smířit s tím, že jeho umělecky zaměřený syn by mohl být přitahován muži. Poutá ho pravidly a podmínkami, ale hlavně ho bije  a pokud zrovna nemůže udeřit jeho, vybíjí si vztek na své manželce. I když Lukáš matku miluje a chce, aby byla v bezpečí, hledá skulinky, aby si mohl žít po svém. Tajně hraje v ochotnickém divadle. Své problémy topí v alkoholu a umění je to jediné, co ho naplňuje.

Na začátku příběhu nastupuje na studium práv, což byla právě jedna z podmínek jeho otce. Hned první den potká za bláznivých okolností Daniela, pilného a cílevědomého mladého muže, který si prošel vlastním peklem  v dětství ho zneužil vlastní strýc. Toho strachu se nikdy nezbavil a protože ví, jak těžké pro něj bylo projít si tím sám a nemít nikoho, komu se svěřit, protože mu lidé nevěřili, nechce, aby si tím samým prošel i někdo další. Jeho snem je pomáhat obětem násilí všeho druhu a změnit touto cestou společnost k lepšímu.

Po dramatické události v nocí zahaleném parku se jejich cesty nenávratně protnou. Zda spolu jejich protichůdné povahy a životní cíle mohou fungovat a může mezi nimi vzniknout něco víc než jen náhodná známost, která nikam nepovede, je ale ve hvězdách...

*

Přestože se v příběhu stále nachází odkazy na obě postavy z Bídníků, podobnost s románem jako takovým byste hledali jen stěží. Příběh se odehrává v jiné době, postavy mají úplně jiné životy a jde o úplně jiný žánr. Přesto se nejen Enjolrasův, ale i Danielův cíl dá ve své podstatě nazvat revolucí. Nejspíš v závěru stejně neúspěšnou, jako byla ta původní, ale oba věřili ve svůj cíl a obětovali mu úplně vše.

*

Myšlenka tohoto kratšího slohu je vlastně prostá: Pokud máte napsanou nějakou fanfikci, nebo i jen oblíbené nějaké dílo, které vás inspirovalo k tomu zkusit také psát, ale nejste si jistí, jak to provést, když vás napadají jen vlastní příběhy pro postavy, které už jsou známé, zkuste to jako já. Zamyslete se třeba i nad tím, co jim můžete dát ze sebe. Časem, klidně až během procesu psaní, zjistíte, že je už vůbec nevnímáte jako postavy, od kterých jste začali. Jsou někým jiným, ale možná mnohem lepším. Jsou postavami, kterým jste vdechli život vy sami.

***

Vím, že i proces samotného psaní, třebaže příběh můžete mít v hlavě, nemusí být a pravděpodobně nebude jednoduchý. Mnohokrát jsem myslela, že knihu nikdy nedokončím. Procházela jsem si fázemi sebezatracování. O této cestě a o tom, jak jsem ji nakonec zdárně prošla, si ale povíme až příště.

V diskusi pod článkem se můžete podělit o vlastní názor na fanfikce a retellingy.




Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář


Tiráž Autor: Rogerina Retta Maylor
Vydáno: 1/2024

Komentáře
No jo, Bídníci, co jiného by to mohlo u tebe být, Rog :D Držím palce s knihou a jsem zvědavá, kdy vyjde :)
Ayuš | 12. 02. 2024
1713175303