Svěží nádech nového peří

Půl roku vycházel náš Corvinus poněkud sporadicky a my vám nyní přinášíme možnost nahlédnout pod oponu hlavního důvodu. Sedmero havraních bratrů, patronů Corvina Declaratio a celé havraspárské koleje, se totiž vydalo na nejdelší a nejnáročnější z cest, které kdy mělo v plánu podniknout. Na cestu, o které sní všichni příslušníci modré krve. Na cestu za místem Poznání.

Všichni jistojistě znají ty legendy o tajemné hrobce Roweny z Havraspáru: totiž že nikdo neví, kde leží, a že komu se podaří ji nalézt, odejde nejen s oním „Poznáním“, ale zejména s tím, co si jeho duše zaslouží. Ano, je to totiž právě hrobka Roweny, ve které se zrcadlí ta nejniternější tajemství příslušníků Havraspáru. Někteří zemřou bez jediného pohledu do svého nitra. Jiní mají to štěstí, že do něj nahlédnou a najdou vnitřní mír. Cesta za takovým poznáním je více než trnitá a překážkou není jen fyzické vyčerpání, ale především nástrahy vlastní mysli. A přesně na takovou výzvu přistoupilo naše Sedmero.

Vyrazili se začátkem října, nabuzení na nové dobrodružství. Hrad opustili uprostřed noci, v tichosti, neboť legendy praví, že dozví-li se o jejich cestě někdo jiný, nikdy svou pouť nedokončí a ztratí se v hlubokých spletitostech časoprostoru. Nevěděli, kam je jejich křídla nesou, ale intuitivně udržovali jistý směr, využívajíce přitom svých schopností.

Staroušek přispěl svou Moudrostí, když uvažovali nad další částí své cesty. Jestliže stáli na rozcestí, byla to Woronova Rozhodnost, která zvolila, kudy se dát. Když si nedokázali vysvětlit nástrahy svých myslí, Corvův Důvtip byl jejich lucernou. Vznikla-li někdy hádka, Vranova vnitřní Krása a jemná duše bouři zklidnila. A stalo-li se, že si byli příliš jisti svým úspěchem, Hremmova a Ouzelova Pokora a Skromnost je držely při zemi. A konečně, když už vyčerpáním neviděli na cestu, vedla je Hrabanova Cílevědomost. Jeden bez druhého by naši havrani nikdy svou pouť neukončili, protože jako jednotlivci by padli v pouta všech těch krkolomných nástrah. A tak se stalo, že kdesi v hlubinách Orientu hrobku Roweny našli a do svých niter se zadívali.

Není nám známo, co přesně každý z havranů viděl, protože vyslovit to by znamenalo smrt dotyčného, stejně jako prozrazení přesné pozice onoho tajemného místa. Co však víme je fakt, že to byl právě Staroušek, Rowenin havran za dob její existence, který dostál poznání, jehož výsledek právě držíte ve svých rukou. Se slzami dojetí se Sedmero vyčerpaně vrátilo ze své cesty a tady přichází na scénu zprávy z první ruky.

Seděla jsem si takhle jednoho dlouhého večera v kolejní místnosti, když tu jsem viděla za oknem temné stíny havraních křídel a pařátů. Nevěřila jsem vlastním očím, se znovushledáním Sedmera s Havraspárem jsem se již rozloučila. Otevřela jsem okamžitě okno a v omámení sledovala ten sen. Naši patroni se vrátili. Urousaní, rozježení, pohublí, ale s fanatickým leskem v očích. Ozval se bouřlivý jásot. Jen sir Werewolf ztichle zíral na svou sedmeřici. Oči měl jen pro jednoho, a tentokrát to vyjímečně nebyl Hraban. Tázavě se díval do hlubokých očích Starouška. Ten pomalu mrkl, vytrhl si z jednoho křídla pero černé jako uhel a upustil ho kolejnímu do klína. Do ucha mu pak tichounce něco zakrákal. Od té doby jsem Johna Werewolfa neviděla.

Až dnes. Vylezl neznámo odkud, Starouškovo pero ve ztuhlé ruce, strhaný obličej, ale s oním již známým leskem v očích. V druhé ruce vítězoslavně držel nového Corvina Declaratio, psaného Roweninou rukou. Nyní je Corvinus v rukou vás, našich čtenářů. Rozkvetl do nové Krásy, byl psán s Rozvahou, vymyšlen s Důvtipem a poučen Moudrostí získanou v uplynulých letech. S Cílevědomostí nyní bude vycházet každých čtrnáct dní, ale vždy bude podán formou Skromnou a Pokornou. A my jsme rádi, že u toho můžete být s námi. Tak nechť vám náš časopis přináší nerušené chvíle klidu po dlouhá léta!