Hokus pokus poprvé

Jednoho dne jsme si za svorného škrábání brků v redakci rozhodli dát hromadnou pauzu na kávu a při tomto příjemném posezení besedovali nad zajímavým nápadem. Chtěli jsme se pokusit o společnou tvorbu, o článek, který by psalo hned několik redaktorů najednou. Nic světoborného přeci, to musí fungovat, říkali jsme si bez váhání. Složitější situace ale nastala ve chvíli, kdy jsme uvažovali nad formou takového článku.

Nakonec jsme se rozhodli pro klasický žánr povídky, alespoň pro začátek. Ovšem ne povídky ledajaké. Vytváření té naší totiž bylo unikátní a netradiční. Vtip spočíval v tom, že každý redaktor viděl pouze odstavec redaktora, který psal před ním, ale už neviděl kompletní povídku od samotného počátku. Tím jsme se zasloužili o stejné podmínky pro každého z redaktorů - vyjma toho, který začínal a musel naťuknout onen pomyslný hřebíček a udat povídce hlavní směr. Každý z nás tedy napsal jeden odstavec.

Chvílemi jsme se děsili, co nám vznikne za slátaninu a že to snad ani nebude publikovatelné. S potěšením jsme však shledávali, že, ač je naše dílko místy poněkud úsměvnější, výsledek je přinejmenším zajímavý a číst se dá.

Právě z toho důvodu se nyní dostává do vašich čtenářských rukou. A my doufáme, že vás bude bavit naši tvorbu číst, tak jako nás bavilo ji vytvářet.

Byla chladná noc, když se Samuel odhodlal podniknout svou dlouho plánovanou výpravu. Vytratil se jako duch z chlapecké ložnice Havraspáru, proplížil se po špičkách společenskou místností a skrze dveře s klepadlem stanul na potemnělé chodbě hradu. Rychle ještě zkontroloval, že má hůlku a pergamen, který mu věnoval profesor Jasnovidectví, pak si zapnul hábit a odhodlaně seběhl po věžních schodech dolů. Neobával se, že jej někdo spatří, a i kdyby, nevadilo by to – jakožto primus měl četná privilegia. Přesto si však nepřál, aby ho někdo spatřil, a tak spěšně klusal k vstupní bráně, doufajíc, že závěrečná slavnost konce roku a vypitý ležák všechny vhodily do hlubokého spánku. S lehkým zavrzáním bránu otevřel a vpustil tak do vstupní síně paprsek měsíčního světla. Proklouzl skulinou a stanul na školních pozemcích. Zhluboka se nadechl červnového vzduchu. Tohle byla ta noc.

Samuel kráčel po jemně oroseném, krátce střiženém, trávníku. Za ním zůstalo viset jen několik rozsvícených oken, jedno z větších světel vycházelo i z vysoké věže hradu. Zřejmě ještě Nebelvír pokračuje v oslavách konce školního roku. Však taky mají proč, pomyslel si Samuel a svižným krokem mířil směrem k Prasinkám. Z ne příliš vzdálené boudy na okraji lesa se ozýval hodně falešný zpěv, to asi lesníci taky trochu přebrali. Na Samuelově tváři se mihnul letmý úsměv. U branky ohraničující školní pozemky se dal kolem nízké zídky doleva. Kamínky pod jeho nohami tiše zaskřípaly a on si uvědomil, že je na místě. O velkou jabloň se opírala malá postava.
"Ahoj Rebecco," pozdravil Samuel. "Ještě počkáme na ostatní."

"Dobře," přikývla Rebecca a zamrkala. Už byla tma a její oči si pořád nemohly zvyknout. Navíc se trochu bála, ale ani nevěděla čeho.
"Bude to v pořádku, uvidíš," chlácholil ji Samuel a poplácal ji po rameni. Rebecca lehce zčervenala a doufala, že si toho Samuel nevšiml. Přece jen, byla tma.
Po chvíli začali přicházet další lidé. Rebecca i Samuel je zdravili. Amanda, Jason a Lonley dorazili jako poslední.
"Takže," začal Samuel, ale větu nedokončil, jelikož ho přerušila houkající sova, která mu těžce dosedla na rameno. Samuel si povzdechl a odvázal sově z natažené nožičky dopis. Rozbalil pergamen a přečetl si úhledně psané řádky.

Tentokrát zčervenal Samuel. Zlostí. Pergamen vzteky roztrhal.
"Rebecco!" zařval.
Ta pouze vykvikla a schovala se za Amandu, Jasona a Lonley. "Mrzí mne to, vážně," snažila se Samuela uklidnit.
"Díky této ženštině," kývl směrem ke krčící se postavě, "byly naše plány na ovládnutí celého světa prozrazeny."
"Co budeme dělat?"
"My? My nebudeme dělat nic. Já právě odcházím," Samuel se naposledy podíval na své bývalé komplice. "A vám doporučuji to samé, tedy pokud chcete přežít několik následujících týdnů," dodal a práskl do bot.

Všichni se jen nevěřícně dívali na místo, kde Samuel zmizel. Rebecca se schoulila na zem za ostatními a vzlykala. To ona přeci může za to, že je všemu konec…"Tak to teda ne!" vykřikl Jason a všichni sebou trhli, jako by je někdo bodl nožem.
"Nestrávil jsem měsíce příprav, abychom to nakonec odpískali kvůli nějakému zádrhelu!" řval dál a Amanda, Lonley a Rebecca ho jenom nevěřícně sledovaly, jak běhá po místnosti sem a tam.
"Nevím jak vy, ale já toho mám už plný zuby, nenechám se zavřít do Azkabanu! Nechápu, že jsem byla tak pitomá, a zapletla se do plánování o ovládnutí světa!“ křičela Lonley a s hlasitým "PUF" zmizela.
Jason byl rozhodnutý pokračovat, ale Rebecca s Amandou váhaly.

V tom okamžiku se ozvalo hlasité prásknutí. Všichni tři oslepeně mžikali a klopili oči před paprsky bodavého bílého světla, které bylo rázem kolem. Clonu jasu prolomilo až několik červených paprsků. "Mdloby na vás!" zaslechla ještě Amanda. Tak nás přece dostali, proběhlo jí ještě hlavou a pak ji zahalila tma.
"Stop, nechte toho! Přece je nechceme zabít." Všichni kouzelníci sklonili hůlky a poklekli k omráčeným, aby jim překontrolovali životní funkce.
"Jsou v pořádku."
"Výborně, můžeme je tedy v klidu dopravit zpět k Mungovi. Pište si, prosím," obrátila se na mladého asistenta, lékouzelníka-učně, který stál připravený s bonzbločkem v ruce. "Uprchlí pacienti – diagnóza: chorobná touha po ovládání světa, též zaznamenáno u kouzelníka Voldemorta – vystopováni, omráčeni a dopraveni zpět do ústavu. Dva subjekty se přemístily pryč. Mohou být nebezpeční okolí i sami sobě, uklidňující lektvar podáván naposledy před několika dny, jsou tedy plně ve svém světě."

Tak vše dobře skončilo milé děti. Zloduši a padouši jsou tam, kde mají být. Už nikomu neublíží. A co dělali naši hrdinové pak? To už je zase jiný příběh a ten si povíme zase někdy jindy. Teď už jděte spát a nechte si něco nezávadně modrého zdát.

Dílo pro vás připravili v abecedním pořadí Elanius Aine Neil, Elennar Hollkin, Janel Weil, John Werewolf, Larrie Larstonová, Lilien Emity Meissed a Linn Rose Lairová.

A my pro vás nyní máme malou soutěž. Napište nám do komentářů očíslovaný seznam sedmi odstavců, ke kterým přiřadíte jména těch, jenž jsou podle vás jejich autory. Ten, komu se podaří uhádnout největší počet odstavců, si od nás vyslouží odměnu v podobě jednoho galeonu. Tak hurá do toho!