Pálení čarodějnic aneb velký táborák

Tedy, pochopila… praštilo mě to přímo mezi oči. Na stěnách síně byly pověšené dlouhé černé prapory, které si líně povlávaly v neexistujícím větříčku a společně se světlem svic tvořily nezvykle pohřební atmosféru.

Hrklo ve mně. Někdo umřel? Kachnička?

Pak jsem se ale rozhlédla kolem. Všichni se vesele baví, nikdo nebrečí ani nekňučí, v tom bude asi něco jiného. A pak mi to došlo. Je přece 30.4. a poslední dubnový den a hlavně noc se nese ve znamení pálení čarodějnic. Ale no tak, přece vám to něco musí říkat… Filipojakubská noc, Beltine, Valpuržina noc…? Už?

Noc z posledního dubna na prvního května byla snad odjakživa považována za čas naplněný magií a kouzly. Všechny čarodějnice, kouzelnice a vědmy se této noci scházely a slétaly na sabat. Toto pravděpodobně pramení z původního pohanského svátku Beltine, který oslavuje začátek jara.
Mnoho zvyků z tradičních oslav bylo převzato mudly i do dnešní doby – například zapalování ohňů. Ty se vždy zažehly někde na kopcích a jiných vyvýšených místech, aby střežily a strážily kraj před démony a zlými duchy. Postupně se toto převedlo na zvyk „pálení čarodějnic“, které se rázem staly zosobněním veškerého zla. Zapalovala se například košťata, aby na nich čarodějnice nemohly odletět. Přes zapálenou hranici se skákalo, aby si mladí zajistili plodnost a věčnou krásu a mládí a samozřejmě, aby dokázali svou odvahu a opovržení zlými duchy. 

Tak takhle oslavují tento svátek mudlové. Pálení čarodějnic prý, pche! A ničit kvalitní košťata! Není se co divit, že my držíme smutek – ano, právě proto byly po škole rozvěšeny černé prapory, museli jsme uctít památku ztracených kouzelníků.

Najednou jsem spatřila něco, co mi vyrazilo dech. Přímo uprostřed síně madame Angela vzplála magickým ohněm.

Zatímco si klidně plápolala, vzplála dále Cerri a hned po ní začali přibývat další. Zděšeně jsem pozorovala další a další slečny, které se nořily do plamenů.

Hned jsem začala pátrat, co to toto má být. Pobíhala jsme po hradě, hledala nějaké pochodně s magickým ohněm… až jsem konečně dorazila na Příčnou. A tam jsem je našla. Na regálech, vyskládané jedna vedle druhé, ležely lahvičky s novým lektvarem.

Neváhala jsem a okamžitě jsem si jeden zakoupila. Zářící tekutinu jsme s požitkem vypila přímo v obchodě a už jen sledovala, jak se mi kolem chodidel rozsvěcují první plamínky, které se postupně mění ve větší a žhavější oheň. Za chvilku už jsem si vesele plápolajíc kráčela zpět do hradu s dobrou náladou.

Kdo vlastně celé tohle spískal a spáchal a zasloužil se o to, abychom Filipojakubskou noc oslavili trochu více než obvykle? Inu, vypátrali jsme toto:

Tak tedy děkujeme, madame Angelo!