Sedmibojařské mučení aneb Úkol za úkolem

První úkol byl takovou vstupní prověrkou každého soutěžícího a měl ukázat, kdo na to má a kdo ne. Měli na to všichni. Každý z nich se vydal do Zapovězeného lesa, sehnal žíni jednorožce a vrátil se s ní zpět, aby o tom následně mohl všem na hradě povyprávět.
Tento úkol některé překvapil svou délkou 30 palců – někomu to přišlo nedosažitelné a příliš dlouhé, jinému naopak moc krátké na to, aby se do limitu vešel se všemi svými zážitky. Jak už tedy tušíte, tento úkol prověřoval právě psavecké schopnosti našich Sedmibojařů. Napsat vyprávění tak, aby u něj nikdo neusnul, aby vyhovovalo stanovenému limitu, i když jste jinak zvyklí psát věci mnohem kratší nebo mnohem delší, to není nic jednoduchého. A samozřejmě, kromě toho se zde musela přihlásit o slovo i kreativita onoho Sedmibojaře – jakpak já jen toho jednorožce seženu? A navíc, jakpak od něj ještě k tomu získám žíni? Nic mi přece jen tak nespadne do klína…

První úkol nakonec zvládli všichni a už si připravovali brky na to, že se pustí do sáhodlouhého sepisování úkolu druhého… Ale ouha, přišlo něco, co nikdo nečekal! Druhý úkol neměl s žádnými slohovými vlohami nic společného, právě naopak – šlo tady o rychlost. Z několika zadaných indicií totiž soutěžící museli sestavit přehlednou tabulku toho, kdo, co, jak, s kým a za kolik. Úkol prověřil samozřejmě jejich rychlost, to je jasné. Dále také schopnost logicky myslet, když z daných informací tvořili kompletní mozaiku. Pak samozřejmě umění zvládnout nervozitu a stres – Bože, tenhle už to odevzdal! A tenhle taky! Budu poslední, budu poslední... A co když v tom mám chybu?! Mimo jiné také soutěžící ukázali, jak jsou schopní si zorganizovat svůj čas a dostavit se přesně v tolik a tolik na určené místo, mudlům navzdory. Zvládli to opět všichni, za což jim tedy patří velký obdiv.

A přesuneme se ke třetímu, osudnému úkolu. Ten vyřadil ze hry hned tři soutěžící… Co na něm bylo tak obtížného?
Řekněme, že šlo o úkol velmi komplexní, který prověřoval mnoho aspektů sedmibojařských schopností. Soutěžící museli ukázat to, že mají nápady a že dokážou popustit uzdu fantazie – museli vymyslet, jak by vlastně mohl takový kouzelnický dům vypadat, a pak také  popsat, jaké super spešl předměty v něm kouzelníci mají a jak ony předměty fungují. Navíc museli ukázat, že umí poutavě, stručně a výstižně psát, protože ke každému kouzelnému tentononcu museli stvořit poutavý popisek, který by vše objasnil. A samozřejmě, kreslení. Zkuste si nakreslit vlastně čtyři kouzelnické domy, ještě k tomu dva z nějakého zajímavého úhlu pohledu. Nic jednoduchého, že? A ještě aby to bylo celé úhledné, propracované, originální a dobře vidět… A Sedmibojaři na to měli pouhých deset dní, takže ano, prověřilo to i jejich schopnost čas si správně rozvrhnout, vypočítat, kolik ho na co potřebují, a neodkládat všechno až na poslední minuty před půlnocí.

K dalšímu, čtvrtému úkolu, se tedy propracovalo pouze devět soutěžících. Co vlastně měli vytvořit? Ale, nic těžkého, jen popsat kouzelnickou kapelu – její název a hrstku informací – a pak pět z jejích písní.
Seberte ty oči, co se vám válejí po zemi, nasaďte čelist do pantů a čtěte dál. V tomhle úkolu se ukázalo, jaká jsou Sedmibojaři střeva… tedy samozřejmě básnická! Nic jednoduchého, zrýmovat píseň na zadané téma a ještě tak, aby šla do úst vámi vytvořené kapely a nebylo to jen nějaké nesmyslné blábolení. A samozřejmě, nesmíme zapomenout dodržet délku, že. Fantazii snad už tady netřeba zmiňovat, protože té není nikdy dost, zvlášť když se snažíte dělat reklamního agenta neznámé koleje a musíte zaujmout natolik, aby se porotce dostal k písničkám skupiny a nezalomil to už dávno předtím…

Tedy to byly první čtyři úkoly, se kterými se sedmibojařští soutěžící museli nějak poprat. Ale co na to říká obyvatelstvo hradu? Který z těchto čtyř úkolů by se jim dělal nejlépe? A zvládli by ho lépe než Sedmibojaři?

Filius Orionis: Ačkoli bych to do sebe nikdy dříve neřekl, mile by mě překvapil třetí úkol, kde se mělo malovat; jeho zadání mělo nápad.
Lépe než sedmibojaři? Tak to těžko; zvláště než někteří. Já se totiž vždy snažím plnit zadání a nepsat tam x palců textu navíc, když se to po mně vůbec nechce. *ušklíbne se* A taková práce pak zřejmě nemá šanci porotu ohromit. *úsměv*

Patrick Daniel Swan: Mně se nejvíc líbil první vyprávěcí a čtvrtý úkol s těmi básničkami. A rozhodně bych to zvládl lépe, jsem všestranně geniální!

Vicky Charmant: Přiznávám se, že neprojíždím úplně všechny práce, pouze některé. Úkol, který mě zaujal, a do kterého bych se pustila, byl asi jenom ten první. Ale s pracemi, které jsem četla bych se určitě nemohla vůbec srovnávat... *usměje se*

Monny von Schatz: Osobně se mi nejvíc líbil úkol č. 3, s kreslením domu kouzelnické rodiny. Soutěžícím se určitě povedl, ale nepochybuju o tom, že by dobře dopadl i mně *pousměje se*

Barbara Arianne Lecter: Nejlépe by se mi dělal asi úkol první. Nejblíže ze všeho mám k "tvůrčímu" psaní, a tak se není čemu divit, že by se mi zrovna tento úkol líbil.
Musím přiznat, že bych asi zvládla dát do úkolu originální myšlenku a zvládla bych ho lépe, než někteří soutěžící. Na druhou stranu si myslím, že bych nebyla lepší než všichni soutěžící, naopak, některá díla se mi tak líbila, že si neumím představit sebe, jak by mě takový nápad a následné, téměř mistrovské, zpracování napadlo *žabí úsměv*

Jak je vidět, každému sedí něco jiného, každý má "to svoje". A co nám přinesou další úkoly? Nechme se překvapit!