Jeden z těch článků, které vznikají kolektivním duchem. Také o tom, jak se modří dovedou spojit a popřát tak, jak to cítí jen a jen oni. A také o tom, jak je jedna milá osoba zase o rok starší...

Pamatujete si na něj? Vzpomínáte na okamžik, kdy se vám tento legendární výtisk ocitl v rukou? Obyčejným nebyl již na první pohled a výjimečným je pro nás dodnes. Možná proto, jak nečekaný a jedinečný byl. Proto, že jej na samém konci roku ocenil samotný pan ředitel. Nebo snad proto, že byl pro nás kouzelným darem? Tak či tak, je to jedna z věcí, které už po roce nepamatuje tolik lidí. Někteří o něm nikdy neslyšeli, jiný už úplně zapomněli. A mým úkolem je vám tuto událost připomenout.

Jednu z nezanedbatelných součástí bordelu v naší kolejce tvoří ta zatracená hromada polštářů, zabírající jeden z nesčetných koutů. Ta hromada je samozřejmě výhradním majetkem naší drahé „prajmusky“, která je na jakékoli její ohrožení (které je, co si budeme namlouvat, při sečtení všech nekontrolovaných zobáků a pařátů poletujících kolem značné) silně přecitlivělá.

Určitě si pamatujete na své první dny na hradě. Na chodbách jste tehdy potkávali ty velké studenty se zlatou plackou na hrudi a snad každý si alespoň jednou pomyslel, že by chtěl být jako oni, že by taky chtěl, aby jeho jméno zůstalo na věky věků zapsané v Kronice v kolonce „primus“.

Už dlouho jsem se chtěla vyzpovídat naše Sedmero - tedy Starouška, Ouzela, Worona, Vrana, Corvuse, Hremma a Hrabana. Tihle braši toho již zažili víc, než my všichni dohromady, ale kdykoliv jsem je chtěla odchytit na rozhovor, mávli křídly a taktně mi naznačili, že jsou velice vytížení a nemají zrovna čas. A tak jsem pořád čekala na vhodnou příležitost, která konečně nastala! Příležitost, kterou prostě ani oni nemůžou odmítnout. Narozeniny naší šéfredaktorky Larrie Larstonové!

Puštík chrapouš, šedohnědá sovička, která sice nepatří k nejrychlejším sovám, ale pokud se k vám přilne, stane se vaším nejvěrnějším přítelem a bude ochoten doručit jakoukoliv zásilku, který mu svěříte. Občas ze sebe vydá zvláštní chraptivé zvuky, když je podrážděný nebo nespokojený. Takhle známe puštíky z popisu ve Velkoprodejně Mžourov, kde si jednoho můžete pořídit za příjemnou cenu. Ale zajímá vás, jak se chovají a co dělají, když je nikdo nevidí? Čtěte dál.

Rým se sešel s rýmem, přidala se krásná slova a hle! Poetická dílka těch nejlepších amatérských básníků modré koleje jsou tady. Vítejte v našem koutku, jehož úkolem tentokrát není pomluvit hogwartskou společnost, nýbrž jí oslovit verši. Pokud jste zvědaví co z nás vypadlo tentokrát, směle čtete dál…

Naše modrá oslavenkyně se může dozvědět něco o své budoucnosti! Jak se jí zadaří v Turnaji Tří kouzelníků? A co může obecně čekat od života?

Byl pozdní večer, první máj… ale ne, nebyl. Bylo asi něco po deváté, 27. února, když ve Velké síni vyšlehly plameny z Ohnivého poháru vysoko do vzduchu a v oblacích dýmu se objevily i čtyři lístky se jmény šampiona a jeho asistentů.

Co když vám někdo řekne, že je pravý zmijozelský? Nejspíš vás ta informace zrovna dvakrát nepřekvapí, protože tohle tady slýcháme každým dnem, ale jak je to doopravdy? Podle čeho vlastně dokážeme určit, že máme ono požadované chování či myšlení prototypu dané koleje? Jediným našim vodítkem mohou být knihy ctěné madam Rowlingové. Pojďme se tedy podívat, jak na tom vlastně jsme.

Dovolili jsme si do tohoto speciálního čísla vybrat i jeden z vrcholů tvorby (dle nás) naší modré oslavenkyně. Níže si můžete přečíst a prohlédnout dílo, které Larrie poslala jako vypracování pátého úkolu v posledním Sedmiboji - a za které od poroty dostala plný počet hvězdiček! Pod vypracováním můžete vidět také samotná hodnocení porotců soutěže. Příjemné čtení.